V den slavnosti Zmrtvýchvstání Páně se na pražské Sedmičce sešla vskutku památná sestava násilného metalu. Nevím, jestli se jednalo o vítězství nad smrtí, nebo spíše o prohru, každopádně nášup to byl takový, že pondělní pomlázka už byla jen příjemným pohlazením. Řeč není o ničem jiném než o turné dvou těžkých vah ze stáje Sepulchral Voice, Black Curse a Concrete Winds, kteří se s novými nahrávkami v zádech vydali na spanilou jízdu Evropou.
S finskými Concrete Winds jsem již jednou měl tu čest, shodou okolností na stejném místě, jako nyní. Věděl jsem tedy, co od nich naživo čekat, totiž naprostou anihilaci. Rozdíl byl pouze v tom, že nyní mají na kontě novou placku, eponymní „Concrete Winds“. I na třetí řadovce však stále drtí ten svůj non-stop načernalý deathgrindový veletoč, který patří k těm vůbec nejextrémnějším věcem, jaké lze v metalu slyšet. Prostě betonový vichr, který ujebává nejenom dekel, ale rovnou srovnává celé široké okolí se zemí. To americké Black Curse jsem ještě nikdy neviděl. Právě oni pro mě byli tím největším lákadlem, jelikož také patří k mým nejoblíbenějším kapelám současnosti. Loňské album „Burning in Celestial Poison“ moji bezhlavou náklonost jenom potvrdilo. Jejich pekelný black death nelze z nahrávek neuctívat, a tak jsem věřil, že naživo tomu bude stejně tak.
Aby toho nebylo málo, byl tu ještě třetí akt do party. O zahájení večera se totiž postarali slovenští Otras. S těmi jsem se rovněž dosud tváří tvář (tváří pytel) nesetkal, ale jméno mi to bylo samozřejmě známé. Aniž bych si je dopředu nějak nastudoval, předpokládal jsem, že to bude další z řady rutinních blackmetalů hraných pankáči, které jdou jedním uchem tam, a druhým zase ven. Co se stylu týče, tak jsem to vytušil správně. Tito rodáci z Košic skutečně hrají black metal notně popoháněný punkem. S druhou tezí jsem však byl mimo. Průměr a nuda to určitě nebyla. Naopak.
Otras nakládali od začátku dokonce. Mají skvělé riffy a výborně si hrají se střídáním temp. Klasický blackmetalový lomoz pravidelně protkávali vesnickou tancovačkou, takže to bylo i dost chytlavé a vlastně to před zbylé dvě kapely sedlo, byť se určitě nejednalo o takový masakr. Otras bavili už jenom svým vzezřením, ať už ortodoxním corpsepaintem a trikem Bathory, či neortodoxním pytlem na hlavě. I oni vydali loni desku, svoji první dlouhohrající, „Čas karhať“, která kolem mne v době vypuštění na svět jenom prošuměla. Něco mi ale říká, že bych ji měl zkusit.
Po kvalitním rozehřátí s Otras přišel čas na zahraniční jména. Tím prvním byla helsinská hovada Concrete Winds. A jak už mají ve zvyku, předvedli absolutní chaos a hudební teror. Hodně se věnovali novinkovému albu, ale došlo samozřejmě i na hity z předchozích opusů „Primitive Force“ a „Nerve Butcherer“. Obdivuji především to, jak dokáží hrát po celou dobu s maximální intenzitou, a ještě k tomu tak dobře. Je jedno, jestli to byla zrovna skladba „Dissident Mutilator“ nebo třeba „Paroxystic Flagellator“, všechno to byly smrti. Sedmička pod tlakem Concrete Winds připomínala úkryt před právě probíhajícím náletem. Jediným oddechem, dá-li se to tak vůbec nazvat, byla novinková píseň „Subterranean Persuasion“, která nabízí i pár vteřin něčeho střednětempého a vpravdě chytlavého, ale jinak to byla jedna rubanice za druhou. Namísto této skladby bych nicméně z tohoto ranku možná více ocenil třeba šlágr „Tyrant Pulse“ či „Dissolvent Baptism“. Ty by mohly v davu vyvolat i zajímavé taneční kreace.
Concrete Winds každopádně doručili to, co se od nich žádalo. Ačkoliv mám starší tvorbu o malinko raději než tu aktuální na „Concrete Winds“, koncertně je to úplně jedno. Tady Finové samozřejmě stále platí za špičku ve svém žánru, v němž jsou vlastně docela osamoceni, protože takhle vyhrocenou muziku opravdu moc kapel nehraje. Navíc ještě na takovéto hráčské úrovni, to už vůbec ne. Trojice to má ale silně v malíku. Jejich čtyřicet minut uteklo sakra rychle, ale nutno uznat, že to bylo tak úplně akorát. Posluchačsky se totiž cítím vyřízený i po přehrání jednoho jejich alba, která mají vždy ani ne půl hodiny. Jsem tak rád, že i tento aspekt mají zmáknutý, a hrají naživo přesně tu délku, která funguje nejlépe. Intenzita a tlak vystoupení tak vynikne v plné síle.
Po skončení Concrete Winds jsem si říkal, že to Black Curse budou mít hodně těžké navazování. Přeci jenom bylo už z podstaty jejich tvorby jasné, že co do nekompromisnosti a sadismu se s nimi nemohou rovnat. Pořádný klepec ovšem umí zahrát také. Přidaná hodnota u Black Curse ovšem tkví v atmosféře. Aktuální deska „Burning in Celestial Poison“ na náladotvornosti ještě přidala. Že bude jejich vystoupení více v tomto duchu, se potvrdilo ihned. Rudé osvětlení předchozích dvou kapel totiž zmizelo a namísto toho se rozsvítilo pouze pár slabých žlutých světýlek na kraji pódia. Připomínalo to chatrné osvícení plamenů svící, čímž Black Curse vytvořili dojem konající se černé mše, což je dokonale vystihuje.
Skoro ve tmě se odehrávající koncert této denverské formace byl naprosto famózní. Začali novou kompozicí „Spleen Girt With Serpent“, poté pokračovali skladbami z první desky, a své kralování zakončili zase novinkovou „Flowers of Gethsemane“. Z aktuální nahrávky si tak vybrali dva více jak desetiminutové kusy, a šlapalo to výborně. Právě v nich vynikla ona okultní atmosféra. Vypíchnout musím zejména zpěváka Eliho Wendlera, jehož vokály jsou i naživo jako z jiného světa. Nevím odkud všechny ty nelidské skřeky tahá. Ten zkraje „Charnel Rift“ zandal neskutečně.
Black Curse možná nenabídli takový extrém jako Concrete Winds, ale v jejich nejvyostřenějších momentech k tomu neměli daleko. Tvorba Black Curse je však daleko komplexnější. Není to jenom o tom rozsekat publikum na kousky. Parádně vyzněla i všechna pomalá tempa, a především pak ta přelomová, kdy z totálního náklepu náhle zpomalí a zasadí úder třeba skvělým riffem. Tady není co vytýkat. Koncert ještě snad předčil má očekávání, zafungovalo jim úplně všechno. Absolutní brus a devastace prvotřídním metalem. Myslím, že můj dojem nebyl nijak ojedinělý, protože i okolní suita fanoušků v prostorách Sedmičky prožívala těžký fanatizmus.
Po skončení jsem doplnil sbírku o vinyly od každé z kapel a odebral se domů. Ani nepamatuji, kdy jsem z koncertu odcházel až takhle nadšený. Spojení Concrete Winds a Black Curse je za mě geniální. Obě formace se sice věnují až po okraj napěchovanému black death metalu, ale každá po svém. Zároveň v tomto stylu patří k mým úplně nejoblíbenějším, takže si lze jen těžko představit lepší kombinaci. Vysoce potěšili také Otras. Zase zcela jiný, daleko tradičnější přístup, ale zahraný opravdu dobře a zábavně. Všichni tři vystupující předvedli super výkony a nelze jinak než jen chválit a děkovat za takto citelné a poctivé ztrestání.
Napsat komentář