Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 15.03.2024
Vydavatelství: Postmortem Apocalypse
Seznam skladeb:
01. Knight of the Night
02. Wings of Vengeance
03. Blood for the King
04. Smoke at Dawn
05. Madness of the Crowd
06. Savage Oath
07. Divine Battle
Hrací doba: 43:52
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Příznivci heroického metalu měli žně především v osmdesátých letech, ale ani nyní, o čtyřicet let později nemusí zoufat. Žádné ze současných uskupení sice nedosahuje věhlasu někdejších legend jako Manilla Road, Manowar nebo Virgin Steele, ale prapor tohoto úzce vymezeného a často polozapomenutého žánru nesou hrdě dál vstříc dalším bitvám. Mezi nejzářnější strážce odkazu patří bezesporu Eternal Champion, Smoulder či Visigoth. Od loňského roku lze mezi tyto přední představitele směle zařadit také Savage Oath, jelikož konečně vydali své první dlouhohrající album.
Savage Oath fungují už od roku 2018. Pocházejí jak jinak než ze Spojených států a tou dobou je znal asi jen málokdo. Do širšího povědomí se mezi fajnšmekry dostali až v roce 2023. To vyšla jejich první nahrávka, eponymním EP „Savage Oath“. Nacházejí se na ní pouhé dvě skladby, ale i to stačilo na to, aby se o Savage Oath začalo v kuloárech mluvit. Vzývatelé epického heavy metalu ihned tasili své meče. Jak by také ne, úvodní skladba „Warlock’s Trance“ je novodobou žánrovou klasikou. Savage Oath před sebou ale stále měli krok nejdůležitější, totiž vydat plnohodnotnou desku, což se podařilo až v březnu minulého roku.
Prvotina „Divine Battle“ ve vytyčeném stylu Savage Oath pokračuje. Komu tedy bylo po chuti někdejší épéčko, jen těžko bude odcházet z poslechu aktuálního alba zklamán. Savage Oath stále balancují na hraně heavy a power metalu. Přesně tak, jak už to bylo v Americe kdysi definováno. Čím se odlišují od zbytku svých souputníku je ale občasné pokukování i po Evropské odnoži tohoto stylu, takže lze zaslechnout vlivy speed metalu, ne nepodobné starým Blind Guardian nebo Helloween. Z toho tedy plyne, že oproti třeba zmiňovaným Eternal Champion na to Savage Oath více šlapou.
S tím jde v ruku v ruce jejich celkový produkční zvuk. Ten na mě dělá zásadní dojem, a je vlastně důvodem, proč jsem na Savage Oath hned naskočil. Na tento styl totiž působí neskutečně živě. Zejména pak bicí. Ty mě překvapili už na EPčku, a tak nějak jsem si říkal, že je s první plackou zprofesionalizují zasazením do sterilnější produkce, ale kde že. Zůstaly syrové, a to se mi líbí. Připodobnil bych je ke zvuku Manowar na desce „Into Glory Ride“. Současně ale Savage Oath znějí patřičně vznešeně, tak jak se na žánr sluší a patří.
To nejlepší na „Divine Battle“ se ukrývá hned v jeho začátku. První dvě skladby jsou hity jako prase. Řinčící bitva v úvodní „Knight of the Night“ je klasickým heavymetalovým klišé, ale bez toho by to nešlo. Těchto povinností je aktuální deska Savage Oath plná, což je jenom dobře. Dodává ji to potřebný šmak. Doufám, že na koncertech taky nosí kožený spoďáry. Každopádně „Knight of the Night“ je vřava se vším všudy. Kytary kvílí už od bitevního intra, tempo se po chvíli pořádně rozjede, a vrcholem je pak chytlavý a hlasově zdvojený refrén. Úplný Hansen a Kiske. Metal ražení 1986 jak víno. Dvojka „Wings of Vengeance“ přeskočí ze speedmetalového nářezu do klasičtějšího cválajícího tempa a znovu působí neskutečně chytlavě. Vysoké zpěvy se stupňují, stejně tak výpravný ráz, ale Savage Oath přesto nikdy nesklouzávají k laciným melodickým kýčům a trapným parodiím.
S tím jde v ruku v ruce jejich celkový produkční zvuk. Ten na mě dělá zásadní dojem, a je vlastně důvodem, proč jsem na Savage Oath hned naskočil. Na tento styl totiž působí neskutečně živě. Zejména pak bicí. Ty mě překvapili už na EPčku, a tak nějak jsem si říkal, že je s první plackou zprofesionalizují zasazením do sterilnější produkce, ale kde že. Zůstaly syrové, a to se mi líbí. Připodobnil bych je ke zvuku Manowar na desce „Into Glory Ride“. Současně ale Savage Oath znějí patřičně vznešeně, tak jak se na žánr sluší a patří.
Bylo by s podivem, kdyby se snaha o nejzásadnější skladbu nesoustředila do té nazvané „Savage Oath“. Kompozice je skutečně ze všech tou nejvznešenější, s notným důrazem na dramatičnost, ale mě z „Divine Battle“ baví asi nejméně, byť je stále dobrá. Na jejím konci se nachází zvuky moře, na což možná překvapivě ještě naváže stopa poslední, titulní „Divine Battle“. Jedná se o baladu totálně připomínající Manowar. Při zpěvu si nejde nevybavit Erica Adamse. Její akustické kytary mají středozemní atmosféru a celá je vyloženě ukončovací. Dohromady s předchozí „Savage Oath“ dává smysl, ale konec desky „Divine Battle“ pro mě i tak platí za tu nejslabší část nahrávky.
Výborný začátek debutového alba se sice Savage Oath pohlídat po zbytek jeho stopáže nepodařilo, ale i tak se jednoznačně jedná o skvělou desku, která by neměla uniknout žádnému vyznavači pravého heavy metalu. Je tu opravdu všechno; mohutné refrény, tklivé melodie i herojské sólování. Leze z toho především ta správná energie, co vám dokáže odpálit stereo soustavu. Savage Oath stvořili pravověrné dílo, kterým si důrazně řekli o vůdčí pozici ve svém žánru. Nezbývá, než vztyčit meč směrem ke slunci a vzpomenout na všechny padlé bratry, co hrdinně bojovali v této božské bitvě po našem boku.
Napsat komentář