Iron Maiden není nikdy dost. A tak jsem se na ně opět vydal, již počtvrté. Letos slaví padesát let od založení, a to už je pořádný důvod vyjet na další celosvětové turné. Zahájili ho v Evropě a Praha byla jeho druhou zastávkou. Turné je zaměřeno pouze na klasickou éru kapely, tedy od první desky „Iron Maiden“ až po „Fear of the Dark“, což byl za mě hlavní důvod, proč jsem se koncertu zúčastnil. Doposud jsem je viděl vždy po vydání nového alba. Poprvé s „The Final Frontier“ a poté dvakrát k poslednímu „Senjutsu“, přičemž ve druhém případě se koncert kromě novinky soustředil také na desku „Somewhere in Time“. Vyložené retro turné mě tak lákalo hodně, protože co si budeme, první desky (konkrétně prvních sedm) je tím nejlepším, co kdy Iron Maiden udělali.
Aktuální šňůra „Run for Your Lives“ není první takto vzpomínkově zaměřenou. Čas od času to Iron Maiden dělají. Tou první bylo v roce 2005 „Eddie Rips Up the World Tour“, kde se hrálo pouze z prvních čtyř alb. Tři roky na to vyjela Železná panna na „Somewhere Back in Time World Tour“. Tam v podstatě navázali a soustředili se na následující tři stěžejní alba z poloviny osmdesátých let. Nejpodobnější probíhajícímu „Run for Your Lives“ turné bylo pak svým zaměřením „Maiden England World Tour“, na němž se vzpomínalo rovněž na materiál od debutu až po „Fear of the Dark“. To do České republiky zavítalo v roce 2013, takže tomu je už dlouhých dvanáct let.
Praze se kromě koncertu dostalo také pocty hostit vůbec první oficiální bar Iron Maiden. Dostal jméno Eddie’s Dive Bar a nacházel se v prostoru Energy Pubu v Riegrových sadech. Během pátku a soboty zde mohli fanoušci (a kdokoliv jiný) navštívit stánek se zbožím kapely a také ochutnat aromatický ležák Trooper Saturn, který ve spolupráci s Iron Maiden uvařil plzeňský pivovar Elektrárna. Kromě toho ale funguje Energy Pub i sám o sobě, takže zde v rámci jiné akce bylo možné ochutnat i dost minipivovarů nebo si poslechnout živou hudbu, třeba revival Beatles. Zkrátka se to sešlo pěkně a lidí zde bylo spoustu. Tedy nejenom zde, trika Iron Maiden bylo možno zahlédnout po celé Praze. V pátek byl ale bar zcela zaplněn a na Troopera bylo nutné vystát frontu. Ovšem nic, co by se nedalo zvládnout. V sobotu před koncertem mi přišel prostor přece jenom prázdnější. Což se hodilo, protože v momentu, kdy nebe nad Vinohrady začínalo připomínat obal „Brave New World“, poskytly zdejší přístřešky úkryt před asi hodinovou průtrží.
Cesta do Letňan je vždy utrpením, ale pořád lepší, než cesta z Letňan. Nastalo klasické kolečko obejít všechny fronty; tedy dojít z metra k areálu, prokázat se vstupenkou (což bylo v mém případě stěžejním okamžikem, jelikož jsem ji kupoval z druhé ruky – úspěšně, dobří lidé existují), vyčkat frontu na náramek NFCtron, a pak vystát frontu na pití. Byly tři druhy kelímků (motivy Aces High, Powerslave a Run for Your Lives) a žádný z nich se mi nelíbil tolik, jako při minulém “Legacy of the Beast“ turné. Všechny tyto úkony se děly už za poslechu předkapely Halestorm, americké formace se zpěvačkou Lizzy Hale v čele.
Halestorm mě nikdy nezajímali, jejich alternativní hard rock jde zcela mimo můj vkus a z toho, co jsem slyšel, jsem se v tomto přesvědčení jenom utvrdil. Až na výjimky mají Iron Maiden v posledních letech vždycky hrozný, a především se vůbec nehodící, výběr předkapel, takže v tomto trendu víceméně pokračují. Ale bylo to lepší než The Raven Age, kapela Harrisova syna, která jim předskakovala snad na čtyřech posledních šňůrách. Ti se před dvěma lety v O2 aréně nedali ani poslouchat. Výkon Halestorm ale nemohu nijak více komentovat, protože jsem je vlastně ani neviděl – obrazovky byly při jejich vystoupení ještě vypnuté a já se nacházel ve frontách snad kilometr daleko od pódia. Zaujal snad jedině hlas zpěvačky Hale, jinak písně zněly totálně genericky na tisíckrát slyšené téma. Samotnou Lizzy Hale jsem ale v nedávné době více než kvůli fungování Halestorm zaznamenal díky výbornému záskoku u Skid Row. Raději bych si poslechl třeba je.
Koncert Iron Maiden jsem sledoval z uctivé vzdálenosti, zhruba v místech, kde normálně v Letňanech začíná sektor na klasické stání. Nechápu proč, ale v případě Iron Maiden byla jenom jedna kategorie na stání, tedy žádné stání u pódia. Plocha ovšem byla rozdělena tak, jak bývá zvykem. Z hlediska bezpečnosti davu to dává úplný smysl, nicméně kdo a jak se mohl dostat na plochu normálně označenou jako stání u pódia, netuším. Později jsem se dočetl, že tam byli lidé s visačkami na krku nebo s fialovými pásky na rukou, to byli předpokládám ti, kdo přišli jako první. Každopádně z videí a fotek bylo patrno, že plocha u pódia byla v zadní části poměrně prořídlá, avšak security tam už nikoho nepouštěli. Někdo tvrdil, že je to sekce pouze pro VIP, nebo že to je pro lidi s dražšími lístky. Trochu organizační chaos. Každopádně v danou chvíli mě to tak netížilo, jelikož jsem do areálu ani nepřišel s vidinou toho, že budu někde vpředu.
Teď už ale konečně k pozitivům, to znamená samotnému vystoupení Iron Maiden. Sliboval jsem si nálož skladeb, které normálně tolik nehrají, a to jsem také dostal. Navíc hned ze začátku. Po tradičním intru „Doctor Doctor“ od UFO se totiž vrhli do špinavých londýnských uliček, kde řádí vrah se sekyrkou. Na killerovský úvod „The Ides of March“ navázali trochu křečovitě dalším pouštěným úvodem, tentokrát už ke skladbě „Murders in the Rue Morgue“, kde symbolicky převzal otěže nově příchozí koncertní bubeník Simon Dawson, a večer mohl začít.
Právě písně jako „Murders in the Rue Morgue“ byly přesně tím důvodem, proč jsem sem šel. Ihned na to navázali „Wrathchild“, poté „Killers“ a tuto sérii di‘annovek uzavřeli fenomenální „Phantom of the Opera“. Začátek z říše snů. Vlastně jsem už v tento moment věděl, že se návštěva Letňan vyplatila. Tolik skladeb z prvních dvou placek hráli naposledy na onom turné z roku 2005, což je dvacet let. Ale třeba takovou „Killers“ nehráli až od devadesátek. Důležité je také zmínit, že jim to hrálo jako z partesu. Ostatně jako vždy. Rozhodující tak byl zvuk, a ten byl úplně v pohodě. O hodně lepší než před dvěma lety v O2 areně, kde vše přehlušily bicí. Rovněž Dawson dával vše bez problémů, a i tyto staré, syrovější kusy měly onu správnou energii raného, punkem ovlivněného NWOBHM.
Přestože jsou všechny tyto skladby naprostou klasikou kánonu Iron Maiden, přišlo mi, že drtivá většina lidí kolem mě nemá vůbec tušení, co se to hraje. Což mě teda moc nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, v jakém stavu se někteří z nich už nacházeli. Tolik vylitých buranů jsem po hromadě dlouho neviděl. Bohužel, pravidlo čím více lidí, tím větší šance potkat nějaké dementy, platí. A tady jich bylo šedesát tisíc. Návštěvníků, ne dementů samozřejmě. Zde jsem si také uvědomil, že byl koncert možná až moc potichu, protože některým z těchto jedinců nedělalo problém svým tlacháním z dlouhé chvíle kapelu přeřvat. To už jsou prostě vše jen úskalí masových koncertů. Alespoň výzvu kapely o minimálním používání telefonů či foťáků se auditoriu podařilo docela dodržet. Nicméně zpět k tomu pozitivnímu, což jsou Iron Maiden.
Pátou skladbou se chronologicky postoupilo k prvnímu velkému hitu, „The Number of the Beast“. Tady už zpozorněli snad všichni a po zaznění ikonického intra se začali naplno věnovat tomu, co se děje na pódiu. Výpravu tohoto turné Iron Maiden pojali vyloženě skrze animace a rozpohybování svých propracovaných obalů. Scéna se tak neustále měnila. Úvodní pařížské a londýnské ulice, kterými se i fyzicky prošel Eddie se sekyrou, tak později vystřídala třeba pyramida z „Powerslave“ nebo ledová krajina „Seventh Son of a Seventh Son“. Právě tato dvě „plátna“ působila vůbec nejlépe. Skutečně majestátní ztvárnění, které dodalo skladbám ještě silnější auru. Nesinglové písně, tedy ty, které nemají vlastní obal, byly opatřeny novými animacemi, zřejmě vytvořenými umělou inteligencí. Ty nebyly zdaleka tak oslnivé, ale neurážely. Ovšem třeba Eddie z „Piece of Mind“, který byl promítán při skladbě „Iron Maiden“ a vystřídal tak tradiční nafukovací obrovskou hlavu na závěr, se moc nepovedl. Některé plastické prvky mohli klidně zachovat.
Hodně mě potěšilo zařazení následujících dvou skladeb, „The Clairvoyant“ a „Powerslave“. Vrchol byl ale jinde. Myslel jsem, že „Phantom of the Opera“ už nejspíše nic nepřekoná, ovšem minimálně na stejně vysokou úroveň se Iron Maiden dostali ještě s další epickou skladbou „Rime of the Ancient Mariner“ a vzápětí také se „Seventh Son of a Seventh Son“. Tyto mohutné a více jak desetiminutové kompozice vyzněly skutečně výborně a představily Iron Maiden na jejich tvůrčím vrcholu. V tichých partech, které nebyly nijak osekány, také vyniklo dobré ozvučení koncertu, takže třeba atmosféra plujícího korábu a napínajících se lan šlapala výborně. Tyto náročnější kusy Iron Maiden prokládali dalšími hity jako „2 Minutes to Midnight“ nebo „Run to the Hills“, které jim publikum zobalo z ruky. Tou dobou už také začalo zapadat slunce, takže veškeré projekce začaly vypadat ještě lépe.
Závěr hlavního programu obstaraly klasické hity „The Trooper“, „Hallowed Be Thy Name“ a „Iron Maiden“, tedy žádné překvapení. Při první šlágru sváděl Bruce Dickinson souboj s dalším chodícím Eddiem a mával u toho českou vlajkou, ve druhém byl zase zavřen ve studené kleci a čekal na popravu. V této skladbě se vystoupení nejvíce blížilo divadlu, tak jak to má ostatně Dickinson ve zvyku. Jeho vokál byl po celou dobu silný, řekl bych snad i lepší než před pár lety. Je opravdu ve formě, což mohu říci o všech členech. Steve Harris neustále běhá a skáče po pódiu, no a kytaristé? To je kapitola sama pro sebe. V těch nejstarších kusech exceloval svými sóly zejména Dave Murray, v těch pozdějších Adrian Smith. Právě toto byly další momenty, kdy se potvrzoval vhodně vyvážený zvuk a kytary tak byly krásně zřetelné. Janick Gers jako vždy vynikal zejména svými souboji s Eddiem a v závěru také kytarovou prací ve „Fear of the Dark“.
Ano, poté došlo na tři přídavky; „Aces High“, kde se tentokrát bohužel nesnesl nad pódium model Spitfiru, ale pouze se promítala animace těchto stíhaček, poté následovala „Fear of the Dark“, jež jako vždy sklidila největší ohlas publika, a rozloučení obstarala sentimentální „Wasted Years“. Nic z toho nepřekvapí, ale jen těžko si lze představit koncert Iron Maiden minimálně bez posledních dvou jmenovaných. Místo „Fear of the Dark“ bych já osobně uvítal naprosto cokoliv jiného z onoho alba, ale toho se asi nedočkám. Stejně tak si lze postesknout, že Iron Maiden naprosto ignorují nahrávku „No Prayer for the Dying“, z níž asi už nikdy nic nezahrají. I zde by se dalo vybírat, třeba „Tailgunner“ místo „Aces High“?
V podobném duchu by se dalo pokračovat, inu u kapely s takto bohatou a napěchovanou diskografií je možností opravdu hodně. Z těch reálných bych byl na takovémto turné ještě rád za „Prowler“, „Remember Tomorrow“, „The Evil That Men Do“ nebo „Afraid to Shoot Strangers“, ale to už bych si vybíral moc. Přesto jsem byl se zvoleným programem naprosto spokojen. Spílat lze jenom na věci okolo, to znamená hraní venku za světla, nejasnou organizaci a všechny věci spojené s velkými koncerty, tedy všude plno lidí. To už jsou ale záležitosti, které člověk prostě v těchto případech musí podstoupit. Stálo to za to. Živá vystoupení Iron Maiden jsou stále naprosto jedinečná a turné „Run for Your Lives“ ukazuje, kdo je tou největší metalovou kapelou všech dob a proč.
Napsat komentář