Země: SWE
Žánr: AOR / hard rock
Datum vydání: 25.04.2025
Vydavatelství: Loma Vista Recordings
Seznam skladeb:
01. Peacefield
02. Lachryma
03. Satanized
04. Guiding Lights
05. De Profundis Borealis
06. Cenotaph
07. Missilia Amori
08. Marks of the Evil One
09. Umbra
10. Excelsis
Hrací doba: 46:39
Odkazy:
web / facebook / instagram
Jestli někdo v posledních letech dokázal v rockové a metalové hudbě opravdu prorazit, tak švédští Ghost. S každým novým albem se umísťují na předních příčkách prodejnosti po celém světě, hrají na těch největších festivalech a následuje je kult oddaných fanoušků. Kdo by to byl před bezmála dvaceti lety, kdy se v Linköpingu dali (dal) dohromady, řekl. Tehdy byli Ghost ještě dosti obskurní kapelou, která jako když do současného světa propadla ze sedmdesátých let.
Prakticky od samého začátku ale poutali pozornost. A po právu. Nebyly to jenom výrazné kostýmy a otevřené vzývání Satana za notného napodobování fungování Katolické církve. Byly to především písně. Neskutečně silné písně, kterých je debut „Opus Eponymous“ plný. Ghost se podařilo najít si ty správné vlivy a dobře je nakombinovat. Jako nejpřesnější připodobnění mi vždy připadali Blue Öyster Cult. I v tom tkví část úspěchu, jelikož ti jsou už poměrně zapomenutou formací, takže styl Ghost vlastně působil svěže. Když se k tomu přidala stylizace obalu inspirovaná starými filmy a všudypřítomné pocity tajemna, nebylo co řešit.
V tomto okultním rozpoložení Ghost pokračovali i na druhé řadovce „Infestissumam“, která možná už neměla tolik zlých riffů, ale nabídla ještě více velkoleposti, což spolu s dalším filmově laděným obalem a novým kostýmem Papa Emerita působilo skvěle. Osudným zlomem bylo ale až album „Meliora“. Zde Ghost opustili obskurní zónu a vydali se vstříc širokému věhlasu. Podařilo se jim výborně vybalancovat někdejší okultní atmosféru a moderní zvuk. Kariéra Ghost nabrala až nečekaně hvězdné obrátky. S následující tvorbou na „Prequelle“ znovu posunuli styl dále od svých kořenů. Po ozvěnách šedesátých a sedmdesátých let už toho moc nezbylo. Ghost se vrhli na osmdesátky, hitové osmdesátky, to znamená něco z glam metalu a něco z AOR. V podobném duchu pokračovali i na „Impera“, kde se jim to dle mého soudu podařilo poskládat o něco lépe, ale přesto tuto novou éru Ghost nevnímám ani zdaleka s takovým zaujetím, jako tu předešlou. Zkrátka už je toho všeho trochu moc.
Líbivější Ghost slavili stále větší úspěch, takže není divu, že v tom i nadále pokračují. Novinka „Skeletá“ víceméně navazuje na předešlou „Impera“, nicméně i tak styl Ghost posunuje ještě dále, a to blíže k žánru AOR. Vidím zde paralelu s někdejší inspirací Blue Öyster Cult, jelikož i celá hudební odnož AOR je už dávno zapomenutá, takže Ghost znovu čerpají z něčeho, co vlastně dnes může působit na spoustu lidí neotřele. Mezi hlavní představitele tohoto melodického rockového žánru, s bohatou stylizací a cílením na refrény, patří Boston, Journey nebo Toto, a právě takováto uskupení lze ve „Skeletá“ slyšet. Tedy nic, co bych aktivně vyhledával. Ghost k tomu samozřejmě stále přidávají svoje vlastní pojetí, takže tu jsou přítomny pozůstatky okultního směřování, nicméně hudebně je „Skeletá“ vyloženě hymnickou deskou plnou osmdesátkové pompy.
Vše už naznačily singly. Ty se nacházejí hned v úvodu desky. „Peacefield“ sice začíná chorálem, který se může ubírat kamkoliv, ovšem brzy ho vystřídá krásně nablyštěný riff. Refrén, respektive předrefrén je úderný, jak má být a tempo celkem šlape. „Peacefield“ patří ještě k tomu lepšímu z alba. Stejně tak vnímám i druhou „Lachryma“. Ta až překvapí tím, jak tvrdý (a parádní) riff na současné Ghost má, ale samozřejmě i ji tvoří především chytlavý klávesový podmaz a stejně tak návykový popový refrén. Vynikne i dobré sólo, ta si Ghost drží na stále vysoké úrovni – nyní tedy v osmdesátkově rozjařeném hávu.
Se třetí písní „Satanized“ už mě ale „Skeletá“ začíná opouštět. „Satanized“ má snad i vzhledem ke svému názvu temnější atmosféru, ale také teatrálnější strukturu. To by nevadilo, kdyby mě alespoň trochu bavil její refrén. Také její ústřední motiv brzy omrzí. „Guiding Lights“ je klasickou baladou s velkou produkcí a silným nápěvem, ale tak trochu nuda. Naděje jsem vkládal do „De Profundis Borealis“, ale ani ta si mě po několika posleších nezískala. Vlastně mě na ní baví vše kromě refrénu, ten je extra slabý. Škoda. Následující „Cenotaph“ se zase nekonečně dlouho rozjíždí, aby se nakonec nerozjela vůbec. Líbezný vokál Papa V Perpetua mi je vyloženě proti srsti a ona lakonická kytara připomínající snad až tuzemské Turbo také. Zajímavé je tak jen lehce vanhalenovské sólo.
Trochu oživení přijde až se stadiónovou halekačkou „Missilia Amori“, ale nejde o nic, co by přelezlo průměr. K těm výraznějším kusům patří i „Marks of the Evil One“, a to sice díky zapamatovatelnému, ale až vlezlému refrénu. Poslední dvě skladby jsou i vzhledem k delší stopáži o něco ambicióznějšími kusy. Solidní je ta rozjetější z nich, „Umbra“, jen škoda, jak se při svém vrcholu neustále pozastavuje. „Excelsis“ je pak další baladou, znovu hodně teatrální, ale nepředstavuje žádné epické rozuzlení za ústředním tématem celé desky, kterým je láska a nenávist.
„Skeletá“ táhnou především vokály Papa V Perpetua. Ocenit se musí také vystihnutí atmosféry a zvuku osmdesátých letech. Tohle vše funguje, avšak i tak mě to míjí a na budoucí poslechy to nevidím. Ostatně, stejně tak tomu bylo i s „Prequelle“ a „Impera“. Sice na nich je pár skladeb, které se mi líbí, ale vracím se k nim opravdu výjimečně. „Skeletá“ je pro mě především nuda. Utahaná nuda. A když má takováto nahrávka více jak třičtvrtě hodiny, je to problém. Na druhou stranu, Ghost se „Skeletá“ zaznamenali další veleúspěch, svůj dosud největší – dostali se na první příčku amerického žebříčku Billboard a momentálně jedou svoje největší turné vůbec. Pro rockový a metalový žánr jedině dobře. Já budu čekat, jestli se jim podaří ještě někdy zplodit třeba tak povedené EP, jakým bylo „Seven Inches of Satanic Panic“ či alespoň předělávku jako „Jesus He Knows Me“ od Genesis. Jinak jdou současní Ghost mimo můj záběr.
Napsat komentář