Následující tvrzení myslím není nijak přehnané; Wormrot jsou jednou z nejlepších kapel žánru grindcore. Přestože jsou to na poměry stylu stále celkem mlaďáci, tak už stihli stvořit natolik zásadní nahrávky, že se o nich dá takto bez skrupulí mluvit. Všechna jejich čtyři alba jsou skutečně zdařilá, pro současnou podobu grindcoru lze klidně říci i stylotvorná, jelikož minimálně poslední dvě desky, „Voices“ a „Hiss“, se nebojí tento extrém oživovat a někam posouvat.
Když vám takováto kapela přijede do města, samozřejmě jdete. Tady není o čem. Wormrot jsou výborní jak svině a jejich poslední placka „Hiss“ mi stále rotuje hlavou. Navíc jak jsem se mohl přesvědčit před dvěma lety, naživo to je stejná jízda. Wormrot k nám jezdí často, vlastně snad každý rok. Poslední léta zde klidně odehrají i několik koncertů, stejně jako letos, kdy se šestého června ukázali v brněnské Melodce, no a den na to také v pražském Subzero, což je prostor Eternia, tedy bývalý klub Underdogs‘.
Konec Underdogs‘ byl velice smutný. Jednalo se o moje nejoblíbenější koncertní místo v Praze. O to více potěšila zpráva, že zde brzy po jeho skonu vznikne doupě nové. Tím je právě Subzero. O to více jsem se na koncert Wormrot těšil, jelikož jsem byl kromě singapurské trojice zvědavý také na novou podobu smíchovského sklepa. Je zde rozhodně vidět, že do rekonstrukce bylo něco investováno. Bývalý prostor baru nyní tvoří zvukař a stánek s merchem, bar je naopak v druhé místnosti, kde dříve býval prodej zboží. Tím vzniklo v prostoru hlavní chodby, a především pak v hledišti, více místa, což je jednoznačné plus. Po obvodních stěnách přibylo lavic na sezení a třeba hajzlíky nyní tvoří navoněné žlaby. Prostě to vše vypadá lépe, moderněji. Dost dělá také modré podsvícení a skateboardy pověšené na stěnách, čímž se jednotí vzhled s půdou Eternie. Sice trochu zmizela aura podivné kobky ideální na hraní špinavých metalů, ale atmosféru cihlového podzemí se silnými traverzami si Subzero ponechalo, takže spokojenost.
Wormrot sem nepřijeli sami. Jako první vystupovala prachatická Masáž a byla to teda opravdu masáž. Vrcholem vystoupení bylo užití masážní metličky na hlavu, kterou si kytarista Ivan Boreš sepnul struny a začal hrát podivné riffy, jež by se neztratily ani u disonantních metalů. Anebo snad bylo vrcholem Masáže představení bubeníka Čerta, který začal mezi písněmi přesýpat štěrk z hrnce do bubnu? Já nevím, ale na tuto prezentaci jen tak nezapomenu. Asi už nepřekvapí, že hudebně se jedná o experimentální avant-gardu, která začíná u extrémů typu !T.O.O.H.! a končí, kde se ji zrovna zachce, třeba u Primus. Jak kytarista Boreš zmínil, dříve hráli dokonce s akustickou kytarou, to musela být ještě větší šílenost.
Dalším vystupujícím byli švédští Bleachdrinker. Ti už se k hlavnímu aktu večera svým směřováním přibližují přeci jenom čitelněji. Je to prostě grindcore se vším všudy. Agresivní a hlučný grindcore, co občas brousil hrany noisu, jindy svými prudkými zvraty i powerviolence. Letos mají venku svoji první placku „Love Songs“, ale přiměje mě ono vystoupení k jejímu poslechu? Pravděpodobně ne. Řemeslně zde nebylo nic špatně, ovšem zároveň Bleachdrinker ničím nevynikali. Takže z toho byla příjemná dvacetiminutovka, co po Masáži hodila dav do toho správného tempa, ale právě třeba Masáž si na rozdíl od Bleachdrinker budu alespoň pamatovat (a pro zajímavost si ji i pustil z desky). O Bleachdrinker nejspíše za pár týdnů už nebudu ani vědět, ale pro ortodoxní fanoušky grindcoru jde o jméno, kterému lze věnovat pozornost. Třeba o nich ještě uslyšíme, vše mají před sebou.
Velkým lákadlem na koncert Wormrot bylo také jejich aktuální složení, jelikož se sem nedávno vrátil jak bubeník Fitri, tak vokalista Arif. To znamená, že Wormrot jsou zpátky v původní sestavě. Na minulém koncertu v Rock Café byl z originální trojky přítomen pouze kytarista Rasyid. Fitri nehrál už na dvou posledních průlomových deskách, ovšem Arif ještě jo. Právě jeho odchod krátce po vydání úspěšného „Hiss“ velice překvapil. Bylo tak fajn si to všechno poslechnout i v tomto znění, přestože minulý pražský koncert v jiné sestavě byl rovněž dost fajn.
Wormrot se s tím nesrali. Jak jinak. Začali to tam pálit hlava nehlava. Hned mezi prvními kusy byly totální šlehy jako „The Darkest Burden“ a „Behind Closed Doors“, kde střídá jeden výborný riff druhý, a tempa se na posluchače řítí v takovém sledu, že je těžké vše vůbec usledovat. Už po pár minutách tak bylo jasné, že tohle bude totální vražda. Hrálo se ze všech desek, přičemž největší zastoupení dostaly logicky ty poslední dvě. Až na pár výjimek jsem drtivou většinu skladeb skrze kytary nebo řevy ihned poznal. Intenzivní vystoupení neztrácelo na síle.
I u Wormrot došlo k jedné vtipné situaci, kdy se na kraji pódia zjevila neznámá dáma s výraznými přednostmi. Tak trochu působila, že patří ke kapele, ovšem když začala během začátku jedné s písni cosi říkat zpěváku Arifovi, tak museli Wormrot přestat hrát a začít znovu. Dáma se jen odebrala a zmizela. No, jinak se ale hoblovalo takřka bez ustání. „Buried the Sun“, „Eternal Sunshine of the Spotless Grind“, věci z prvních dvou alb „Abuse“ a „Dirge“ v půlce setu, nešlo si stěžovat. Wormort byli sehraní, což ostatně ukázali i na nedávno vydaném živáku ze studia „TNT“. To byl bohužel jediný nosič, který na svém stánku prodávali, takže jsem opět žádnou řadovku do sbírky nezařadil.
Na úplném konci zazněly hity z největších a nejzapamatovatelnějších, takže i ty nejen rychlé, ale i experimentálně odvážné jako „Grieve“, „Pale Moonlight“ či poslední, atmosférická „Glass Shards“. Protínali to však nekompromisními masakry typu „Seizures“ a „Voiceless Choir“, takže návštěvníci mohli v klidu létat sálem dále. Potěšila i halekačka „When Talking Fails, It’s Time for Violence!“, jejíž refrén si nenechal ujít žádný znalec tvorby Wormrot. Po opravdu upřímném poděkování kapely všem za účast ještě dali přímočarou thrasheřinu „Fix Your Broken Mind“ a mohlo se jít spát. Koncert se tak jednoznačně vydařil. Subzero svým uspořádáním a změnami mile potěšilo a Wormrot předvedli tradiční grindcorovou lekci, na jakou dlouho nezapomenu.
Napsat komentář