Země: DEU
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.06.2025
Vydavatelství: Steamhammer
Seznam skladeb:
01. The Arsonist
02. Battle of Harvest Moon
03. Trigger Discipline
04. The Spirits That I Called
05. Witchhunter
06. Scavenger
07. Gun Without Groom
08. Taphephobia
09. Sane Insanity
10. A.W.T.F.
11. Twilight Void
12. Obliteration of the Aeons
13. Return to God in Parts
Hrací doba: 48:47
Odkazy:
web / facebook / instagram
Když se před sedmi lety vrátil do Sodom kytarista Frank Blackfire, měl jsem upřímnou radost. Stejně jako spousta dalších jsem si totiž sliboval návrat k syrovějšímu zvuku. Tehdejší poslední deska „Decision Day“ byla totiž dost špatná a vůbec celé směřování kapely mi nebylo po chuti. Moderní zvuk a melodické linky k Sodom zrovna dvakrát neseděly, byť se najdou momenty, kdy se jim to do jejich typického zvuku povedlo implementovat víc než dobře. Třeba album „Epitome of Torture“ je za mě parádní. Jinak ale vnímám pozdější tvorbu Sodom jako vcelku průměrnou.
S příchodem Blackfirea kýžená změna skutečně přišla. Sodom se vrátili ke stylu z druhé poloviny osmdesátek, tedy ke svým nejklasičtějším albům „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kterými se (spolu s ranou blackmetalovou tvorbou) navždy zapsali do historie. Asi jenom největší snílek si ale mohl myslet, že se Sodom vrátí také co se kvalitativní úrovně týče, ovšem nároky na přinejmenším dobrý materiál, který pojede ve starém teutonic thrash metalu, byly na místě. A hlavně, že to bude skutečně lepší než to, čím se Sodom prezentovali v předchozí sestavě. Po vydání prvních ochutnávek, EPčka „Partisan“ roku 2018, a o rok později dalšího „Chosen by the Grace of God“, tomu vše nasvědčovalo. Pryč byly melodické refrény a Sodom zase smrděli sírou. Mělo to energii, dobré riffy, prostě vše v pořádku. Poté ovšem přišla řada na první dlouhohrající desku, „Genesis XIX“, a dostavilo se zklamání.
„Genesis XIX“ je totiž zase docela průměrným dílem. Sice v klasickém stylu Sodom, ale rozhodně se nejednalo o takový návrat, jaký jsem si sliboval. Pár skladeb mě na něm baví, ovšem stejně tak se tu najdou i takové, co jsou vyložená nuda. Chybí prostě lepší nápady. Většinu materiálu stejně skládá vůdce Tom Angelripper, takže akvizice nové sestavy se v tomto nepromítla. Lepší než „Decision Day“ nebo eponymní album „Sodom“ to ale je, byť ne o moc. Už jednou vychválené „Epitome of Torture“ si ho ale maže na chleba. Když tak Sodom nedávno oznámili vydání novinky „The Arsonist“, už mě to nechalo podstatně klidnějším.
O „The Arsonist“ se dá jednoduše napsat, že pokračuje v tom, co započalo předchozí „Genesis XIX“. Sodom na něm hrají úplně stejně. Znovu se tak jedná o thrash metal německého střihu vzor 1988. A znovu je to také bohužel docela šeď a průměr. Skladatelská práce i tady postrádá jakoukoliv nápaditost. „The Arsonist“ trpí na absenci styčných momentů, silných riffů, zkrátka čehokoliv zapamatovatelného. Skladby sice šlapou v sodomském tempu, ale postrádají energii. Zároveň jsou dost předvídatelné, zkrátka všechno tohle už jsme někdy slyšeli, a to lépe. Z hlediska thrashe je to standardní práce, ale na velikost Sodom je to málo. Přitom krásný obal z dílny Zbigniew M. Bielaka by si zasloužil daleko lepší obsah. Podivná je také produkce desky, jelikož ne všechny skladby znějí dobře. Oproti plastovému zvuku „Genesis XIX“ je „The Arsonist“ přeci jenom živější a hutnější, nicméně kytary se dost často topí pod nánosem bicích. Možná je to jedno, protože z hlediska riffů je „The Arsonist“ bezzubé, což je u thrash metalu dost velký problém.
Za opravdu podařenou skladbu zde mohu označit pouze jednu, a sice poslední „Return to God in Parts“, v níž dle mého vše funguje, jak má. Pak je tu několik kusů, které jsou stále v pohodě. Tím je třeba úvodní riffovačka s chytlavým sborovým refrénem „Battle of Harvest Moon“. Obstojné jsou rovněž „Scavenger“ a „Sane Insanity“. Obě se vyznačují výrazně nazvučeným šroťákem, což ostatní skladby nemají. Z hlediska celku do trochu kope do uší, ale alespoň mají dobrá tempa a nějakou šťávu. Jako solidní se mi jeví i předposlední „Obliteration of the Aeons“, která oproti zbytku vyniká snahou o nějakou atmosféru. Kytary v ní jsou ale nuda.
Ostatní dění na „The Arsonist“ je pak už nemastné, neslané. Singlovka „Trigger Discipline“ je sice docela nářez, ale víc než Sodom zní jako Slayer, a to i včetně sóla. „Witchhunter“ – pocta bývalému bubeníkovi, je další tradiční variací na punk v podání Sodom. Na tom není nic špatného, jenom je to prostě hrozně předvídatelné a ničím nepřekvapí. Baví mě tu ale linka „the leader of your enemies“ na konci refrénu. V podobném duchu se nese i další pocta, tentokrát Tank, respektive jejich zakladateli Algymu Wardovi, „A.W.T.F.“. Ta je ovšem tím snad vůbec nejslabším na desce. Má totálně utopené kytary, tím pádem vůbec netáhne kupředu, a ještě používá nějaké efekty na vokálech. „Gun Without Groom“ zase zbytečně tlačí na pilu využitím blastbeatů, což je něco, co si Sodom osvojili už na minulém „Genesis XIX“. Já si ale stále nejsem jistý, jestli právě tohle chci poslouchat zrovna u Sodom. Nepůsobí to přirozeně.
Zbylé tři náboje, tedy skladby „The Spirits That I Called“ (strohá nuda), „Taphephobia“ (riffy s kudrlinkami à la osmdesátkový black/speed, ale bez ráznosti) a „Twilight Void“ (invence v intru, ale jinak bez nápadu), jsou pak jen prázdným kolovrátkem, kde není moc o čem mluvit. „The Arsonist“ tedy v mých očích dopadá podobně, jako „Genesis XIX“. Sodom se pouští do stylu, který je proslavil, ale jednoduše už v něm nedokáží poskládat tak silné skladby. Důvody, proč bych měl poslední dvě řadovky poslouchat, hledám marně. Jejich největším plusem je fakt, že Tom Angelripper zní stále sakra dobře. V dnešní době využívá tři polohy; tu nasranou, uštěkanou, poté nakřáplý, blackový skřekot a také hluboký murmur. Vše mu to pasuje skvěle.
„The Arsonist“ lze doporučit jen skalním fanouškům Sodom. Ostatním asi moc neřekne. V porovnání s předchozím „Genesis XIX“ je možná novinka o milimetr lepší, ale to je pořád málo na to, abych zde mohl v klidu mluvit o zdařilé desce. Když si budu chtít pustit Sodom, nedokážu si představit situaci, abych si pustil právě „The Arsonist“. Není na něm prostě vůbec nic, k čemu bych se potřeboval vracet. Je dobře, že na to Sodom neserou a stále se snaží něco dělat, nicméně jejich současná skladatelská forma je v těžké průměrnosti a moc radosti nedává.
Napsat komentář