Datum: 08.-09.08.2025
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Aluk Todolo, Asphyx, Atomic Rooster, Besna, Crypta, Dimmu Borgir, Grave, Prong, Hentai Corporation, Opeth, Overkill, Pig Destroyer, Pyrrhon, The Halo Effect
V pátek jsem se do areálu dostavil akorát na Prong. Neplánoval jsem je vidět, ale když zahájili svůj čas klasikou „Unconditional“, neodolal jsem. Prong zvolili hodně staroškolský set, takže se hrály víceméně jen notoricky známé hity. Byl to devadesátkový metal se vším všudy a jednou dokonce zabrouzdali až ke svému „primitivnímu původu“ skrze skladbu „Disbelief“. Do toho měli ještě precizní zvuk. Tady se to prostě sešlo všechno, ostatně přesně takhle to kolikrát dopadá, když člověk něco úplně neplánuje.
Po Prong už následoval plánovaný maraton několika kapel za sebou, kde jsem dlouhé hodiny ani neměl čas na odpočinek. Pig Destroyer, jak jsem později zjistil, jsem viděl naposledy před dvanácti lety. Nevím proč, ale pořád je mám za mladíky, přitom jsou to už celkem fotříci. Mlátí do toho však stále se stejnou vervou, tohle byl masakr. Zejména skladby z desky „Prowler in the Yard“ ve druhé polovině vystoupení ničily. Energickému vystoupení ještě přidal klávesák Alex Cha, který v podstatě působil dojmem fanouška na pódiu své oblíbené kapely. Divoké a intenzivní.
Během vystoupení Pig Destroyer bylo jednou slyšet, jak už na vedlejším pódiu zvučí následující kapela. Zpěvák J.R. Hayes si z tempa bicích trošku utahoval, aniž by věděl, o koho jde. Byli to samozřejmě Hentai Corporation. Ty jsem jeden čas viděl i několikrát do roka, ovšem poslední dobou o nich nebylo moc slyšet. Před lety vydali jedno EPčko, na něž mělo navazovat další, ale k tomu ještě nedošlo. Mají však minimálně dva nové kusy, které zde také zahráli živě. A znělo to dost dobře, ve stylu delších písní z „00420603545450“. Zbytek byla Hentaí klasika – anti-nazi „Tragedy of Uncle Hitler“, anti-Putin „Dokktor Zaius“ a pro-bobr „Equilibristic Brides“. A došlo i na Martinu Sáblíkovou v „The Fall of Johann M.“ Zpěvák Radek Škarohlíd si tradičně neodpustil několik narážek na současné dění a nemohlo chybět ani vzpomenutí na Rockfest Dačice, tedy hlášku „tady už si nezahraješ!“. Přesto však koncert působil přeci jenom umírněněji, než tomu bylo v minulosti. V pozměněné sestavě ale Hentai Corporation šlapou dál.
Po trošce českého bigbítu a humoru však zpátky do zahraničí, konkrétně do Nizozemska a sice k death metalu jako řemen. Asphyx, to je sázka na jistotu, což se zde znovu potvrdilo. Je to prostě metalový tank smrti. Agresivní tempo a tvrdé riffy spolu s ikonickým zpěvem Martina van Drunena budou fungovat vždycky. Intenzita lehce opadala snad jen s melancholičtějšími kusy z poslední desky „Necroceros“, ale jinak to byla neustálá palba vrcholící s legendárními „The Rack“ a „Last One on Earth“. Asphyx si znovu uzmuli pozici jednoho z nejlepších vystupujících na festivalu.
Po nich následovali další klasici metalu, tentokrát amerického thrashe, Overkill. Jak poznamenal Hayes z Pig Destroyer, Overkill by měli být ve velké čtyřce. O tom by se dalo polemizovat, ovšem to, že se jedná o jednu z nejlepších thrashmetalových kapel naživo, ne-li tu vůbec nejlepší, o tom není pochyb. Jedinou výtku mohu mít ke zvoleným skladbám, jelikož Overkill hrají víceméně furt ty samé dokola, jenom k tomu přidají jednu až dvě novinky. Letos jimi byly „Scorched“ a „The Surgeon“ z poslední řadovky, zbytek tradiční klasika. Jsou to ale Overkill, takže to bylo opět super. Blitz a D.D. Verni nezpomalují a stále vše dávají s přehledem. Vysoká škola thrash metalu.
Další kapelou v pořadí a další klasikou svého žánru byli švédští nestoři death metalu Grave. Ty jsem na Brutalu viděl před lety a bylo to dost hrozné, tehdy v zadním stanu se zvukem tak příšerným, že jsem ani nevěděl, co hrají. Nyní měli zvuk dost přehulený, ale stále neporovnatelně lepší. Nevím, jestli jsem si po čase zvykl, avšak ona hlasitost mi pak už nevadila a dost možná zážitek z Grave ještě umocnila, protože ten jejich násyp dokonale vystihovala. Grave byli fakt brutální. Hráli první tři desky (s jednou výjimkou) a všechno šlo přímo na komoru. Bylo roztomilé vidět na kraji pódia děti z Brutal Kids Campu, jak si takhle přísný výstup užívají. Přece jenom, tohle nebyl Gutalax.
Chvíli po skončení Grave byli v Octagonu američtí experimentátoři Pyrrhon. Na ty jsem byl dost zvědavý, protože jsem se k nim konečně skrze jejich poslední desku „Exhaust“ proposlouchal. Překvapilo mě, že je tu docela málo lidí (v porovnání se dnem Gojiry bylo všude daleko více místa) a také to, že naživo Pyrrhon znějí ještě více rockově než z alba. Opravdu mi to přišlo jako noise rock napatlaný deathmetalovými postupy navrch. Jenom škoda, že kytara nebyla v mixu skoro vůbec slyšitelná. Celé vystoupení tak bylo vyloženě o zběsilém rytmu bicích s basou a vokálech. Z tohoto důvodu byl tedy koncert lehkým zklamáním.
V rámci posledního chodu pro páteční večer jsem se rozhodl si trochu pohrát s tím, co vydrží můj žaludek, a vydal se poprvé v životě na Dimmu Borgir. Protože když už tu zase jsou a já mám čas, tak se tedy podívám. Dimmu Borgir neposlouchám a nelíbí se mi. Zcela nepřekvapivě to ani naživo nebylo lepší. Prostě pompézní nuda. Nejpozoruhodnější na jejich výstupu bylo to, že skončili bez jakéhokoliv vysvětlení o dobrých patnáct minut dříve. Mně to nijak nevadilo, ale věřím, že jejich příznivci nadšeni nebyli. Já byl však vysvobozen a mohl jít do postele.
Poslední den Brutal Assaultu jsem se do areálu dostal už v brzkých dopoledních hodinách, takže jsem viděl hned první kapelu dne, Slováky Besna. Doposud jsem o nich nikdy neslyšel, ale zřejmě mají příznivců dost, protože i na desátou ranní tu bylo dost lidí, převážně slovensky mluvících. Besna balancuje na hranici blackgaze a post-metalu. Pódium měli vyzdobené k poslední desce „Krásno“ a dařilo se jim svojí emotivní hudbou vytvářet dobrou atmosféru. Nejvíce pozornosti na sebe však strhával zpěvák Samuel Dudlák, který se ke konci vystoupení rozhodl vlézt na vyvýšenou plošinu nad zvukařem a na poslední písničku dokonce vyšplhat po boční konstrukci pódia až úplně nahoru. K hudbě Besna mi tyhle eskapády moc neseděly, ale bylo to docela vtipné.
Ihned po nich zaujali místo na vedlejším pódiu Brazilky Crypta. Ty měly narváno ještě více, srovnatelně s kdekým v podvečerních hodinách. Vystoupení odsýpalo, byť jejich styl death metalu mi není úplně po chuti. I zde si budu pamatovat hlavně vystupování zpěváka, zde tedy zpěvačky a baskytaristky Fernandy Lira, jejíž zlé grimasy mě budou dost možná děsit ve snech. Znovu ale byla sranda to pozorovat.
Sobotní program pro mě byl hodně slabý, takže jsem si pouze procházel areál, něco nakoupil a další kapelu si dal až večer. Tou byli Atomic Rooster, formace založena bývalými členy The Crazy World of Arthur Brown a náhradníci právě za Arthura Browna, jenž musel svoji účast na festivalu zrušit kvůli operaci. Asi nikdy jsem u zadního Obscure pódia neviděl tak poskromnu lidí, ale zase nebyl problém zaujmout místo kdekoliv blízko. Z původní sestavy Atomic Rooster dnes již nikdo nežije. Jako zástupce dávných časů tu tak je alespoň kytarista Steve Bolton, který se ke kapele přidal v roce 1971. Svůj zvuk mají tito veteráni progresivního rocku postavený na dominantních hammondkách a silné rytmice. Hrálo jim to opravdu skvěle, až mě překvapilo, jak moc dobří byli. Začali známou skladbou „Death Walks Behind You“ a od té doby v podstatě nepolevovali. Až na jednu písničku mě vše bavilo a v sobotu (když předběhnu) pro mě byli určitě nejlepší kapelou.
Z Obscure jsem se následně přesunul na Octagon, kde už tou dobou měli začínat Aluk Todolo. Ti však měli zpoždění, takže je stíhám skoro od začátku. Zároveň měli technické problémy i během vystoupení, kdy musel kytarista Shantidas Riedacker za pochodu vyměnit strunu. Vše ale zvládl, aniž by museli Aluk Todolo přestat hrát, což se dá vysvětlit jejich repetetivním stylem. Rytmika tedy stále hrála svůj motiv a Riedacker si mezitím udělal své. Pódiovou prezentaci obstarávala pouze jedna visící velká žárovka vprostřed. V jeden moment jí Riedacker vzal do ruky a točil s ní, poté ji rozhoupal ze strany na stranu a hudba opět pokračovala. Jindy si zase místo kytary vzal pedalboard a hrál na něj. Byly to prostě experimenty se smysly a se zvukem. Hypnotické, místy až meditativní, ale ne pro každého. Asi jsem čekal více.
Ústředním lákadlem dne byli Opeth, další kapela, kterou jsem nikdy více neposlouchal, ale vidět jsem je chtěl. I protože se s poslední řadovkou „The Last Will and Testament“ opět trochu vrátili k death metalu. Zpěvák a kytarista Mikael Åkerfeldt je známý vtipálek, takže toho dost nakecal, i když říkal, že nemají moc času, a tak bude hlavně hrát. Novější skladby mě moc nebraly, ty starší už více. Vyzdvihnul bych především poslední dvě, „Ghost of Perdition“ a „Deliverance“, ty zněly parádně. Nevím, jestli bych je musel vidět znovu, ale jsem rád, že jsem na ně šel.
Loučit se s Brutal Assaultem se mi ještě nechtělo, a tak jsem dal šanci The Hallo Effect, Švédům s několika známými jmény v sestavě. Melodický death metal není mým šálkem a The Hallo Effect to jen potvrdili. I když, abych jim úplně nekřivdil, asi ve dvou skladbách mě zaujaly riffy. Jinak nic pro moje uši a docela jsem se i podivoval, že dostali hlavní čas.
Ohledně mimohudebních aktivit na Brutal Assaultu to bylo jako každý rok na výborné úrovni. Spousta expozic v čele s aukcí bubeníka Gojiry Maria Duplantiera a výstavou Františka Štorma, kostnice ukryté v chodbách, fotografie ukryté v chodbách, Lemmyho oltář, post-apokalyptický convoy, procházky po hradbách, přednášky, workshopy, kino, kdo jezdí na Brutal Assault, všechno to již zná. Letos jsem také poprvé využil aplikaci v mobilu, která fakt přišla vhod. Dokonce přes ni šel pustit i živý přenos, takže jsem mohl zkouknout třeba Mamooth Grinder, kteří bohužel hráli ve čtvrtek už někdy v deset ráno. Organizačně jsem nezaregistroval za celých pět dní žádný problém, pominu-li přeplněnost areálu v prvních třech dnech. Josefovská pevnost jako dějiště metalového festivalu nemá konkurenci, a to jak u nás, tak celosvětově. Nezbývá než se těšit na další rok. Už podle nyní zveřejněných jmen to bude opět nejspíše stát za návštěvu. Tak jako každý rok.
Napsat komentář