Steven Edward Duren, lépe známý jako Blackie Lawless – křesťan, zvažovaný představitel kultovního Terminátora T-1000, a především zakladatel a tahoun americké kapely W.A.S.P., jednoho z předních jmen populární heavymetalové scény osmdesátých let – se svoji formací znovu zavítal do České republiky, konkrétně do Prahy, snad po dlouhých šestnácti letech. Konečně příležitost vidět W.A.S.P. v akci, navíc na turné „Album One Alive“, kde přehrávají kompletně celou eponymní prvotinu. Podle mě jejich nejlepší album.
Přestože jsem se na koncert dost těšil a lístek kupoval prakticky ihned po jeho ohlášení, neměl jsem kdovíjaká očekávání. Přece jenom Blackiemu je devětašedesát let a W.A.S.P. si to nejlepší odehráli před více jak třiceti lety. Z nejslavnější sestavy zbyl jenom on. K mému překvapení to s ním však nynější členové táhnou už taky slušnou řádku let – baskytarista Duda třicet, kytarista Blair skoro dvacet a bubeník Priester téměř deset. V uplynulých letech však o W.A.S.P. nebylo moc slyšet. Poslední řadovka „Golgotha“ vyšla v roce 2015 a od té doby jsou pouze slyšet zvěsti o možném dalším materiálu, každopádně kde nic, tu nic. O nepotřebném znovunahrání klasického alba „The Crimson Idol“ se netřeba bavit.
Tak jako snad všechny kapely podobného ražení, i W.A.S.P. si zažili to nejlepší v osmdesátých letech. Je tak nasnadě, že se k nim vracejí. A má to úspěch. Koncerty jsou povětšinou vyprodané, či alespoň pořádně zaplněné. Stejně tak tomu bylo ve velkém sálu pražské Lucerny. Legendární deska „W.A.S.P.“ zkrátka stále láká davy, i po čtyřiceti letech. Není divu, pro mě je to jeden z absolutních symbolů oné doby. Hlučná a patřičně syrová hudba, přitom tak hitová a hymnická. Podobně silných debutů moc není. W.A.S.P. vlítli na losangeleskou glamovou scénu dost agresivně, což je pomohlo odlišit od zástupu ostatních natupírovaných kapel. Do typicky podbízivých melodií glam metalu sice v následujících letech také sklouzli, ale stále si drželi přesvědčivý heavymetalový základ, který u nich koncem dekády s temným albem „The Headless Children“ naplno převzal otěže.
Právě toto období W.A.S.P. na nynějším turné pokrývají. Ze soudobých placek tak nehrají vůbec nic, stejně tak nedošlo ani na nic z oceňované desky „The Crimson Idol“. Prostě jenom a pouze osmdesátky. Ačkoliv na turné mají i předkapely, v Praze žádná nebyla. Koncert tak začínal až v devět večer a rovnou s W.A.S.P. Zhaslou Lucernou se rozezněly kytary „The End“ od The Doors, Morrisonův zpěv doplňoval hluk vrtulníků jako v Coppolově „Apokalypse“ a reflektory začaly poodkrývat vyzdobené pódium. To tvořily zadní plachty s plakáty v cirkusovém až westernovém stylu. Hlavní pozornost však byla upředena na Blackieho stojan na mikrofon připomínající kostlivce ve tvaru řídítek Harley-Davidson, kterému přezdívá Elvis.
Jak bylo dopředu jasné, W.A.S.P. spustili přehráním celého prvního alba. Od začátku do konce, tak jak to bylo v roce 1984 zaznamenáno ve studiu. A znělo to super. Zvuk byl od začátku bez problémů, nástroje byly zřetelné, a především Blackie zněl opravdu skvěle. Jeho charakteristický zpěv je jedním z poznávacích znamení kapely a jak ukázal, stále ho má. Nutno ovšem dodat, že Blackie před pár lety přiznal, že W.A.S.P. používají pouštěný hudební podklad, aby skladby naživo opravdu vyzněly tak, jak chtějí. Slyšet to bylo hlavně v refrénech, které zněly tak perfektně, až to nebylo přirozené a při pohledu na jednotlivé členy těžko uvěřitelné. Časem jsem si zvykl, ale rozhodně nejde o nic optimálního. Živý koncert, by měl být živý koncert – alespoň když se jedná o základní nástroje a zpěvy.
To, že W.A.S.P. začnou přehrávat celou první řadovku, zároveň znamenalo, že hned zkraje uslyšíme několik zásadních hitů. Třeba hned první „I Wanna Be Somebody“ je dost možná jejich vůbec nejslavnější věcí. Tím se koncert skutečně odpálil ve velkém stylu a vzhledem k náplni debutu se nepolevovalo. Stejně tak se obecenstvo chytalo na další hity jako „L.O.V.E. Machine“, „Hellion“ nebo baladu „Sleeping (In the Fire)“. Mě nejvíce bavila palba „On Your Knees“, s níž dříve W.A.S.P. zahajovali koncerty. Jak Blackie dvakrát poznamenal, původně neměli v plánu hrát skladby přesně v pořadí, jaké je na albu, ale nakonec dali na slova promotérů. Udělali dobře. Atmosféra osmdesátých let ožívala neskutečně. Bylo to jako stroj času. Na zadní obrazovce se promítaly videoklipy k daným skladbám, takže mohl člověk ihned porovnávat tehdejší nasazení s tím dnešním, které je samozřejmě někde jinde, ovšem kapela se snažila hýřit energií. Blackie tu a tam poskočil od svého stojanu ke straně pódia, kytaristé se přidávali, zkrátka to nevypadalo blbě.
Po dohrání alba „W.A.S.P.“ následovala krátká pauza, po níž se ozvalo intro „The Big Welcome“, jež uvádí třetí řadovku „Inside the Electric Circus“. W.A.S.P. se tak přesunuli k tomuto albu a zahráli upravené verze písní „Inside the Electric Circus“, „I Don’t Need No Doctor“ a singlovku „Scream Until You Like It“. Jelikož toto období nepatří k mým nejoblíbenějším, asi mohu danou část koncertu označit za tu slabší, ovšem trvala opravdu jen pár minut, protože tyto písně v přídavcích notně zkrátili. Poté se skrze skladbu „The Real Me“ dostali ke své finální desce z osmdesátých let „The Headless Children“. Z rozjuchaného cirkusu nálada v sále notně potemněla, křiklavé barvy vystřídala šedá a namísto dobových vystoupení kapely se na obrazovce objevovaly záběry na diktátory minulého století. Jeden z vrcholů vystoupení.
Závěr patřil druhé desce „The Last Command“ a jejím dvěma hedonistickým oslavám „Wild Child“ a „Blind in Texas“, bez nichž si jde koncert W.A.S.P. jen stěží představit. Končilo se tak opět na veselou notu, čemuž odpovídala nadšená reakce publika. Z vytyčeného období tak zaznělo vše zásadní – tedy až na „Animal (Fuck Like a Beast)“, píseň, která dostala W.A.S.P. do povědomí. Blackie ji však už odmítá hrát. Velká škoda. Dále mohla zamrzet také absence jakýchkoliv efektů. Prakticky tu žádné nebyly, což je trochu zklamáním, protože W.A.S.P. byli kromě hitů známí také pro svoji často až přehnanou pódiovou prezentaci (v období „K.F.D.“ třeba porcovali prasata motorovkou). Tentokrát měl na svém kostýmu Blackie pouze malé pilky.
Těžko omlouvat to, že W.A.S.P. nehrají vše tak úplně naživo, ovšem výsledný dojem je i přesto pozitivní. Velkou roli hrál fakt, že jsem chtěl Blackieho někdy vidět na vlastní oči, a tohle je současná realita. „Album One Alive“ turné jede na čisté nostalgii, což nijak nevadí. Slyšet všechny ty pecky bylo super. Blackie před posledním přídavkem prohlásil, že za celých čtyřicet dva let existence W.A.S.P. je tohle jeho nejlepší turné. Koncept přehrávání klasických alb zkrátka funguje – pro kapelu i pro fanoušky.
Napsat komentář