Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 28.03.2025
Vydavatelství: Norma Evangelium Diaboli
Seznam skladeb:
01. Enter the Hypogeum
02. Sepulchral Carrion God
03. From the Visceral Abyss
04. Sevenhundreddogsfromhell
05. Strangling Visions
06. And Darkness Was All
07. Tomb Corpse Haruspex
Hrací doba: 51:58
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Jedním z důvodů, proč mi občas trvá něco napsat, je ten, že pro mě takový článek v mnoha případech znamená rozloučení s danou deskou. Přesouvám se totiž k dalším nahrávkám. Když se mi líbí, pouštím si ji samozřejmě dál, jen už ne tak často. S tou dnešní jsem se vůbec loučit nechtěl. Z logických důvodů – je totiž zatraceně dobrá.
Aktuální placku Teitanblood „From the Visceral Abyss“ poslouchám už od března. Poctivě naposlouchanou jsem ji měl asi během následujícího měsíce, zkrátka toto povídání mohlo vyjít klidně už před létem. Ale já nechtěl. Nechtěl jsem opustit útroby propasti. Chtěl jsem v nich pobýt, jak jen to šlo. Vstoupil jsem do hypogeuma, obřadního chrámu ukrytého v podzemí. Potkal tam pohřebního boha mršin, sedm stovek pekelných psů. Nebyly to hezké vize, všudypřítomná temnota mne nakonec pohltila. Zůstala ze mě jen mrtvola. Dodnes z mého kadaveru mohou haruspikové, etruští kněží, věštit budoucnost. Tak jako kdysi, podle tvaru jater obětovaného zvířete.
Španělská inkvizice Teitanblood mučí kacíře neznalé opravdové esence metalu už od roku 2003. Ve formativních letech si zapsali jedno demo a dvě split alba. To hlavní přišlo v roce 2009, kdy vydali první dlouhohrající desku „Seven Chalices“. Jedná se o bezesporu odporné dílo – sedm zkurvených kalichů plných zvratků a krve. Stylově nepřineslo prakticky nic objevného, ovšem ukázalo nové směry. Třeba že se dá hrát podobné black deathmetalové svinstvo až celou jednu hodinu. Nebo že jde i v takto primitivním a surovém žánru navodit silnou atmosféru a majestátní tóny.
Bestiální death metal, neboli war metal, je ve své podstatě tupá hudba. Teitanblood ji však povznesli o úroveň výše, než jak ji do té doby světu prezentovali klasici Archgoat, Beherit či Von. Vycházejí z podzemních metalů osmdesátých let, a nijak se tím ve své tvorbě netají. Autopsy, Repulsion, Slayer. Jejich riffy a postupy nevynikají invencí, ale svým vyhroceným nasazením z nich dokáží vytvořit zvráceně mohutné komplexy. EP „Purging Tongues“, s takřka šestnácti minutovou titulní skladbou a konceptem založeným na literárním dílu „Jméno růže“ od Umberta Eca, budiž toho důkazem.
Druhá řadová deska „Death“ přivedla pekelnou syrovost „Seven Chalices“ k absolutnímu infernu. Anteinfiernu. Hlučnou a chaotickou náturu tohoto opusu předznamenalo už EP „Woven Black Arteries“. Období mezi lety 2012 až 2014 představuje Teitanblood v jejich dosud nejextrémnější formě. Roky čekání na další dlouhohrající album vyplnilo EP „Accursed Skin“ s výrazně dusivou produkcí. Něco z ní si nakonec převzala roku 2019 i deska „The Baneful Choir“. Zde se Teitanblood naprosto ponořili do navození ďábelské atmosféry. Spousta meziher, pečlivých rozjezdů i tradičního útisku. Z mého pohledu je třetí album jejich doposud nejucelenějším počinem. „The Baneful Choir“ šíří s každou stopou zlo, které neustále houstne. Není před ním úniku.
Jak vidno, Teitanblood ve své diskografii prozatím nemají nic slabého. Těžko se vybírá nejlepší deska, všechny tři mají něco do sebe. Totéž platí i pro tři krátkohrající nahrávky. Teitanblood posluchače nezásobují často, zato kvalitně. A bez ohlášení. O novince „From the Visceral Abyss“ se toho také před jejím vydáním moc nevědělo. Prostě najednou byla. Domovskou stájí Španělů zůstává Norma Evangelium Diaboli a kreslířské stránky se po zesnulém Timo Ketolovi přirozeně ujal slovenský umělec Dávid Glomba. Obaly měli Teitanblood vždy krásné, do detailů propracované, což i nadále platí. Pomyslný štafetový kolík převzal Glomba s minulou deskou „The Baneful Choir“, pro niž ještě dělal obal Ketola, ovšem vnitřní ilustrace právě Glomba. Postava Ketoli je mimochodem pro Teitanblood zcela zásadní. Jeho tištěný časopis „Dauthus“ měl svým zpracováním a estetikou na prvotinu „Seven Chalices“ veliký vliv. Teitanblood s ním ihned navázali spolupráci, která trvala až do jeho skonu v roce 2020.
Jedním z hlavních témat aktuální řadovky je její zvuk. Teitanblood si vzhledem ke své nespoutané a chaotické hudbě vždy zakládali na syrové produkci. Novinka však zní o poznání přehledněji. O zvuk desky se postaral Christophe Chavanon, který dělal třeba poslední Wrathprayer, ale také Deathspell Omega nebo Misþyrming, a právě těmto dvěma jsou noví Teitanblood zvukově podobní. Do alba „From the Visceral Abyss“ se díky tomu vstupuje snadněji než do předchozích počinů. Přitom svojí intenzitou a zaměřením bych novinku nejlépe připodobnil k agresivnímu nářezu „Death“. Lze si tak představit o něco méně hlučné „Death“, se zřetelnou produkcí a čitelnější strukturou. Asi jako když Slayer vyčistili svůj zvuk na „Reign in Blood“, aniž ztratili cokoliv ze své satanistické aury.
„From the Visceral Abyss“ začíná zvuky ze samotné jámy pekel. Zprvu nic nenasvědčuje tomu, že by snad právě toto mělo být tím snesitelnějším albem Teitanblood. S útočným riffem se začnou ozývat bicí jako když ukryté za zvukovou clonou, což zanedlouho vyústí v pořádný výboj. Skladba „Enter the Hypogeum“ vlítne na posluchače se vší vervou. I přes neutuchající palbu se v tom však dá orientovat. Spletitý a nelidský vokál je stále účinný, stejně jako výskající kytary. V následující stopě „Sepulchral Carrion God“ si lze povšimnout i zdatnější hráčské úrovně. Přestože Teitanblood pokračují v odkazu Blasphemy, postupem času se vyprofilovali z původně dementního výrazu až k takto propracovaným kompozicím, kde není nouze o četné změny temp, vrstevnaté polohy i hutnou atmosféru.
Titulní píseň pokračuje v tlaku, ale vyniká i četnými melodiemi. Ano, i melodie, navíc chytlavé, si dokázaly do nové tvorby Teitanblood najít své místo. Až posud je „From the Visceral Abyss“ v očekávaných mezích a splňuje mnou stanovený standard na dobrou desku Teitanblood. S mezihrou „Sevenhundreddogsfromhell“ se však překlopí do druhé poloviny, která je, ty vole, kurevsky výborná. Pátá skladba „Strangling Visions“ roztočí horlivý veletoč, jenž do konce nahrávky neustává. Tvrdé výpady se střídají se sypačkami, kytarové nářky s neobvykle výraznými sóly. Třeba to závěrečné ve „Strangling Visions“ připomíná metalové klasiky z osmdesátek.
Následující „And Darkness Was All“ představuje Teitanblood v jejich nejlepším rozmaru. To, jak zde mají vypracovaný úvod, by klidně mohli vyučovat. Neustále v něm šponují tempo, až se jednou utrhne a spustí totální masakr. Objeví se tu i divoké thrashové pasáže, různé vyhrávky, nic nechybí. Poslední „Tomb Corpse Haruspex“ obstarává monumentální závěr. Zní jako poslední soud. Hraje si s náladami, je patřičně velkolepá a je z ní cítit, že se blíží finále. Dobrých pět minut ale zvládne posluchače i absolutně decimovat. Konec patří vznešeným až hororovým zvukům. Znalci poznají, že poslední chorál je stejný, jako ten v úvodu „Whore Mass“ ze „Seven Chalices“.
Jak novinka „From the Visceral Abyss“ ukázala, Teitanblood dokáží znít zlověstně, i když nejsou jejich skladby zahaleny do špinavě neotesaného zvuku. Aktuální deska by dost možná mohla být vstupní branou pro ty, kdo se do tvorby Teitanblood ještě nedostali. Jedná se doposud o jejich nejprofesionálnější počin – jak produkcí, tak hráčským uměním. To neznamená, že je „From the Visceral Abyss“ automaticky nejlepším dílem Teitanblood. Spíše se právě tímto od svých předchůdců odlišuje. Každá z nahrávek Teitanblood je trochu jiná, ovšem kvalitou se všechny pohybují na těch nejvyšších příčkách, což splňuje i „From the Visceral Abyss“.
Napsat komentář