Země: Francie
Žánr: avant-garde symphonic black / death metal
Datum vydání: 05.09.2025
Vydavatelství: I, Voidhanger Records
Seznam skladeb:
01. Hark! The Bewitched Trumpet of the Red Harbinger Is Calling the Dead to Gather
02. Kneeling Before the Keeper of the Golden Key to the Absolute Void
03. At the Mercy of the Flaming Spear of the Bestial Hierophant
04. Flesh Pierced by the Blades of Thritônh, Eyes Devoured by Vulth Suidarl, The Giant Fly
05. Hypnotic Danse Macabre of the Blind Noctivagants
06. Orgiastic Sacrificial Mass to Conjur Abxulöm, Psychopomp Supreme
07. Saturnal Towers of the Mighty Scarlet Moon Upon the Black Universe
08. The Cosmic Deathbringer Comes, Riding a Bloody Horse of Goshenite
09. Mauled, Swallowed and Dissolved into Nothingness by the 8-Eyed Psychopomp
10. Supplication of the Veiled Saint from the Secret Book of the Ghostigmatah Rites
Hrací doba: 1:23:52
Odkazy:
bandcamp
Esoctrilihum, projekt francouzského mága Asthâghula, je mimo jiné znám svojí vysokou potencí. Nahrávky chrlí jednu za druhou. Od zahájení činnosti Esoctrilihum roku 2016 má toto jméno na kontě k dnešnímu datu už patnáct řadových nosičů. Ty jsou navíc ještě častokrát dost dlouhé, a tím myslím opravdu sviňsky dlouhé. Bavíme se o stopážích v pohodě přesahujících šedesát minut, jednou dokonce nahrál více jak dvouhodinovou desku. K tomu má ještě na kontě dalších pět EPček a kupu singlů. Zkrátka, materiálu na poslouchání nabízí Esoctrilihum tři prdele a já rovnou přiznávám, že jsem to všechno neslyšel a ani to nemám v plánu slyšet.
Otázkou tedy je, jak se v tvorbě Esoctrilihum orientovat a podle čeho si vybírat. Samozřejmě, nejjednodušší je si danou věc najít na Bandcampu a dát si pár letmých poslechů na zkoušku. Vzhledem k povaze hudby Esoctrilihum tohle ale moc nefunguje, protože ta zpravidla vyžaduje více protočení, a to důkladných. Co se mi u tvorby Asthâghula osvědčilo lépe, je nechat se vést obaly, tedy stará známá osvědčená taktika, na kterou dám rád kdykoliv. V posledních šesti letech byly kresby na deskách Esoctrilihum buďto výrazně barevné, nebo takové nijaké. Letošní nahrávka „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ mi však svým vzezřením ihned připomněla moje nejoblíbenější období Esoctrilihum.
Poprvé jsem se s tímto projektem setkal během vydání čtvrté desky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ z roku 2019. Právě jeho epesní obal mne okamžitě zaujal a avantgardní pojetí black a death metalu pod ním hned vzápětí. Za ještě povedenější materiál považuji o rok mladší následující opus „Eternity of Shaog“. Zde naplno vynikla středověce mystická atmosféra, jaká se spolu se syrovou melodikou a nečekaně honosnou instrumentací neslyší každý den. Na tuto výbornou placku se už však nepodařilo navázat. Esoctrilihum stočilo svoje směřování jinam, převážně k symfonickému balastu. Došlo ale i na jeden až warmetalově nabroušený výplach, album „Consecration of the Spiritüs Flesh“, které celkem potěšilo.
Zkoušení jiných žánrů by samo o sobě nevadilo, však i na titulech jako „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ nebo „Astraal Constellations of the Majickal Zodiac“ jsou skvělé momenty. Problém je ale v tom, že je tu také dost daleko obyčejnějších pasáží, které prostě nudí. Tato nevyváženost srážela Esoctrilihum vždycky, i na starších deskách, byť v menší míře. Není se čemu divit, ono utáhnout hodinovou stopáž není žádná sranda, jenomže pan vládce Asthâghul místo toho, aby trošku umírnil své ambice, přijde s ještě delším albem. Nebo rovnou se čtyřmi během půl roku.
Přesně to se také nakonec stalo v roce 2025 – po nezvykle dlouhé roční odmlce se v září zjevila novinka „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“. Když jsem se do ní začal dostávat, najednou během dvou listopadových dnů přišly další dvě desky, „Lumière avortée“ a „Monarchy of Terror on the Broken Mind by Voorh’s Disease“. A aby toho nebylo málo, v prosinci přidal další, „Ealubaal“. Ani jednu z těchto tří nahrávek jsem neslyšel. Momentálně jsem rád, že jsem vůbec nějak vstřebal takřka hodinu a půl dlouhé „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“. Na další nálož nemám kapacitu. Soudě dle obalů však půjde zase o něco jiného, pro mě méně lákavého, takže jsem v klidu.
Jak už jsem zmínil, k předmětu dnešního článku jsem se odhodlal právě na základě kresby, kterou byl opatřen. Ta totiž stylově vypadá jako ta na „Eternity of Shaog“ nebo „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“, takže jsem si sliboval a přál také podobný obsah. Posléze jsem zjistil, že jsem na správné stopě, jelikož skutečně obal k „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ připravil stejný kreslíř, tedy Alan „Medusawolf“ Brown. Jeho styl je prudce osobitý. Plátno plné divných postav prapodivně uspořádaných na křečovitém pozadí má blíže k „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“, než pohádkověji podanému „Eternity of Shaog“. Hudebně však „aktuální“ deska připomíná spíše to pozdější z nich. Ať tak či onak, mé prosby byly vyslyšeny.
Esoctrilihum se opravdu vrátilo do bývalé formy. Poslech je to náročný, hudba chaotická, tradičně rozmáchlá, avšak „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ nabízí tolik lákavých nápadů (a ty nezáživné na rozdíl od předchůdců poměrně úspěšně eliminuje), že mi netrvalo dlouho a začal jsem si v něm hovět. Oproti většině z poslední tvorby se tu daleko lépe pracuje s nánosem symfonického black metalu a s ním spojených libých melodií. Asthâghul se symfonií nevzdal. Tentokrát se ale soustředí na tvrdší, deathmetalovější pojetí své hudby, a hlavně tvorbu vznešené atmosféry, což mě na Esoctrilihum vždycky bavilo nejvíce. Dosahuje toho různými způsoby – používáním netradičních nástrojů jako harfa, těremin nebo varhany, svým charakteristickým vokálem oscilujícím mezi typickými skřeky, čistými chorály a vrčením, a v neposlední řadě také kytarovými riffy, žalářovými synťáky a bohatými bubny.
Hudba by se měla především poslouchat, ne si o ní číst. U Esoctrilihum tohle rčení platí dvojnásob. Škatulkami si lze pomoci k fádnímu označení black/death, avšak to ani zdaleka nevystihuje podstatu tohoto projektu. Na to je moc avantgardní a neuchopitelný. Skladby mají mnoho vrstev, neustále se proměňují, vsakují do sebe nečekané nástroje, avšak umí se i držet styčného bodu. Nechybí jim grandiozita. Zvukové kakofonie dokáží působit až psychedelicky, někdy spirituálně. Kdo je obeznámen s deskou „Eternity of Shaog“, bude se mu do tohoto světa vstupovat plynuleji. V mých představách album maluje obrazy středověkých zřícenin, zapomenutých pověstí i fantaskních postav v nich. Je v něm trocha romantiky jako z Herzova filmu „Panna a netvor“, zároveň agrese a temnota linoucí se z fotek nalíčeného Euronymouse stojícího v plášti na skalách.
Bylo by s podivem, kdyby album jako „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ nemělo žádný ucelený koncept. Asthâghul má vymyšlený celý vlastní vesmír. Hodně by mohly napovědět názvy písní, které jsou výpravné jako skladby samy, ovšem kdo se v tom názvosloví má vyznat. Každopádně se tu pojednává o strastiplné cestě mrtvých duší za čelistmi osmiokého psychopompa Abxulöma. Psychopomp je náboženský termín a znamená něco jako průvodce duší. Ten poskytuje mrtvým bezpečný přechod na onen svět. Cesta je to nelehká a plná nástrah – všechny jsou vyobrazeny na obalu desky.
Mé nejoblíbenější pasáže se nacházejí v první polovině nahrávky, ale o impozantní momenty není nouze ani poté. Napříč celou deskou oceňuji zejména variabilitu. Poslechy „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ jsou opravdu dobrodružství. Občas je potřeba se trochu zorientovat, ovšem poté už se začínají odkrývat všechny majestátní atributy Esoctrilihum. Třeba epická druhá polovina úvodní „Hark! The Bewitched Trumpet of the Red Harbinger Is Calling the Dead to Gather“ s čistými zpěvy a smyčci, či útočné sypačky a opakující se ujetý motiv ve třetí „At the Mercy of the Flaming Spear of the Bestial Hierophant“, jsou zkrátka super.
Zmínku si zaslouží i krásný akustický doprovod ve „Flesh Pierced by the Blades of Thritônh, Eyes Devoured by Vulth Suidarl, The Giant Fly“. Její zprvu sentimentální atmosféra se postupně zvrhne do experimentování se zoufalými vřískoty a zvuky, co zní jako motorová pila. Fakt jsem se při prvním poslechu musel koukat z okna, co to kdo řeže. Vítaný oddech přinese pátá „Hypnotic Danse Macabre of the Blind Noctivagants“, jejíž střední tempo, pronikavé cvrlikání a opakující se mantry dokážou příjemně uvolnit. Něco z ní se přenáší i do následující „Orgiastic Sacrificial Mass to Conjur Abxulöm, Psychopomp Supreme“, avšak ta už je daleko násilnější, nicméně v druhé půlce i ona dokáže zvolnit a nabídnout několik povznášejících chvilek.
Symfonické, až filmové prvky v sobě skýtá sedmá „Saturnal Towers of the Mighty Scarlet Moon Upon the Black Universe“. Orchestrace je to opravdu výrazná, nicméně zdařilá. Baví mě, jak do tak vznešeného motivu Asthâghul řve jako magor. Skladba „The Cosmic Deathbringer Comes, Riding a Bloody Horse of Goshenite“ je pak tou nejtvrdší na albu, ovšem zde se Esoctrilihum dostává spíše ke svému průměru. Potěší tympány a tvrdé riffy, nicméně atmosféru se podařilo v ostatních skladbách navodit i lépe. Předposlední „Mauled, Swallowed and Dissolved Into Nothingness by the 8-Eyed Psychopomp“ vsází opět na střední tempo a čistě deklamující zpěv. Celá působí mohutně, zapojení těreminu je zajímavé, avšak pasáž po něm kompozici zase trochu srazí dolů. Závěr „Supplication of the Veiled Saint From the Secret Book of the Ghostigmatah Rites“ slouží jako akustický dovětek za celou poutí několika mrtvých duší ke svému psychopompovi. Těžko říci, jestli příběh skončil šťastně, ale vzhledem k tomu, že ho v předchozí písni našli, on je spolkl a rozpustil v nicotě, tak asi ano? Duše byly převedeny a zapsány do tajné knihy obřadů Ghostigmatah.
Co ovšem dopadlo určitě dobře, je deska „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“. Sice je zase neskutečně rozsáhlá, čímž vzniká prostor i pro slabší chvíle, nicméně po většinu času opravdu funguje a hýří onou magickou atmosféru, jakou mě před několika lety Asthâghul poprvé dostal. Řekl bych, že takto ucelený a vyvážený materiál Esoctrilihum nevydalo od alba „Eternity of Shaog“. „Ghostigmatah – Spiritual Rites of the Psychopomp Abxulöm“ není bezchybná, ale přesto znamenitá nahrávka, v jakou jsem už od Esoctrilihum nedoufal.
Napsat komentář