Země: Spojené státy americké
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 18.04.2025
Vydavatelství: To Live a Lie Records
Seznam skladeb:
01. Frail Mary
02. Walls
03. Much Worse
04. Cassadaga
05. The Causeway Cannibal
06. Bog Bodies
07. Blood and Guts
08. Freedom Square
Hrací doba: 19:02
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Jestli nějaký žánr považuji za skutečně zanedbaný, tak je to crossover thrash. Kromě tradičních osmdesátek se mu celkem dařilo i při znovuobjevení klasického thrashe začátkem nultých let, ale jinak tato fúze hardcore punku a thrash metalu nikdy příliš velký ohlas nezaznamenala. Komerčně nejdál to dotáhli zlatými deskami ověnčení Suicidal Tendencies, popularitou asi Municipal Waste, kteří se po roce 2000 doslova sami postarali o to, že tento žánr zase začal někoho zajímat. Jejich obliba trvá dodnes. Mohou za to především vyhlášené koncerty, ale podařilo se jim složit i pár hymen, díky nimž lze brát třeba album jako „The Art of Partying“ z roku 2007 za novodobou klasiku.
Já jsem však Municipal Waste nikdy úplně nepropadl. Koncerty mají sice fajn, ale studiově mě jejich párty thrash spíše nudí. Daleko bližší mi je v rámci žánru jeho pozdější vlna v čele s kapelami jako Enforced, Mindforce nebo Power Trip. Z poslední doby pak nejde nezmínit Doomsday, Drain či Pest Control, ale z nich už si přece jenom vybírám. Co mě však i na Municipal Waste baví, jsou jejich bokovky. Na mysli mám formaci Iron Reagan, jejichž nahrávka „The Tyranny of Will“ z roku 2014 je za mě zábavnější než cokoliv, co kdy Municipal Waste vydali. Přitom se stylově zas tolik neodlišuje. V posledních letech o nich už ale moc slyšet není. Je tu ovšem nová sebranka říkající si Heaven’s Gate.
Heaven’s Gate tvoří zpěvák Tony Foresta z Municipal Waste, kytarista Mike Goo z výborného hardcoru Warthog, basák Jeff Howe z výrazných emoviolence kapel Combatwoudedveteran a Reversal of Man a bubeník Paul Mazurkiewicz, samozřejmě z legend death metalu Cannibal Corpse. A produkci dělal Joel Grind z Toxic Holocaust. Napěchovaná sestava. Možná až nečekaně žánrově rozkročená. Za svůj zvuk si však vybrali právě crossover thrash a jeho agresivní a přímočarou podobu. Debut „Tales From a Blistering Paradise“ tvoří osm rychlých bičů. Stopáž pod dvacet minut. Heaven’s Gate dobře znají žánrová skripta, a z desky je to znát.
Kapela byla založena v roce 2022 a rok na to vydala svoji první nahrávku, eponymní EPčko „Heaven’s Gate“. Já je objevil až nyní s aktuální dlouhohrající deskou, ovšem věřím, že ve svém stylu oproti předchozímu EP nezměnili vůbec nic. „Tales From a Blistering Paradise“ je prostě crossover thrash. Velice poctivě a uvěřitelně zahraný. Působí oddaným a vážně míněným dojmem. Nejedná se tedy o šprťouchlata podobná Municipal Waste, ale energický a nasraný hardcore s tvrdými riffy a nesmlouvavými bicími. Také zpěv Foresty je tu nabroušenější než obvykle. Vokál je pravděpodobně prohnaný přes nějaký efekt, ale k zaťatému výrazu muziky to sedí.
U prvních tří skladeb není o čem, tady se jede naprosto v intencích žánru. Skvělé riffy, střídající se tempa i zapamatovatelné refrény. Heaven’s Gate tvoří matadoři, kteří moc dobře ví, co, jak a kdy udělat. Lákavý obal „Tales From a Blistering Paradise“ připomíná svojí náboženskou tématikou a barvami klasiky od Excel, Suicidal Tendencies nebo Wasted Youth a zhruba zde někde se Heaven’s Gate se svým crossoverem pohybují, i když samozřejmě se současným zvukem i modernějším přístupem ve stylu Iron Reagan. Občas Heaven’s Gate sklouznou až někam k thrashcoru, to znamená, že se tempo rozjede do těch nejvyšších otáček a nešetří se blastbeaty. První takové momenty nabídne hned druhá „Walls“, nicméně v pozdějších skladbách jako „Blood and Guts“ už se jede takřka výhradně v tomto rozpoložení.
„Tales From a Blistering Paradise“ není ale pořád jenom přísné. V písni „Cassadaga“ jsou i hardcorové skákačky, v šesté „Bog Bodies“ zase jedna vtipná dupačka. I tady jsou Heaven’s Gate v pohodě, ale přece jenom mě baví více v kusech jako „Much Worse“, kde to celé prostě stojí jenom na skvělých riffech a parádně to nakládá. Jediným zklamáním je pro mě poslední a nejdelší skladba „Freedom Square“, kde se na můj vkus přece jenom až moc dlouho vyčkává na něco, co ani nepřijde.
Heaven’s Gate se nepokouší vymýšlet nic nového, ale zahrát to, co je již dávno vymyšlené, jak nejlíp dovedou. A to se jim i daří. Je to jednoduše pocta jednomu zapomenutému žánru, a o to mě baví více. Crossover thrash dnes hraje jen pár oddaných a v drtivé většině ne moc zajímavě. „Tales From a Blistering Paradise“ patří v žánru určitě k tomu lepšímu z poslední doby a těm, kterým se po crossoveru stýskalo, či mají zkrátka rádi riffy a našlapaná tempa, by mělo stát alespoň za pár protočení.
Napsat komentář