Turné „Death Over Europe“ lze označit za jedno z největších blackmetalových tažení tohoto roku. O to více potěšilo, že se nevyhnulo ani České republice, respektive Praze. Hlavní tváří jsou legendární Mayhem. Ti mají čerstvě venku novou řadovku „Liturgy of Death“, a tak se ji rozhodli náležitě propagovat. Na turné si přizvali další dvě velká jména – Marduk a Immolation. První kapela dává díky žánrovému spojení absolutní smysl, druhá může překvapit, avšak rozčísnout blackmetalovou převahu také nějakým death metalem se ukázalo být jako vítané zpestření.
Pražský koncert se odehrál na holešovickém Výstavišti v Křižíkově pavilonu B, kam byl pro velký zájem přesunut z původně zamýšleného Céčka. Do těchto prostor jsem se na hudební akci dostal vůbec poprvé. Obecně mi tato část Prahy nepřijde kdovíjak pěkná – už léta připomíná spíše staveniště, a vzadu se ještě nachází lunapark, takže opravdu ideální místo pro black metal. Po vstupu dovnitř se však pavilon ukázal být příjemně prostorný, dýchatelný, a nakonec i zvukově vyladěný. Jediné, co mi při vystoupeních vadilo, byly světelné tabule všude kolem. Daleko horší problém ale představovalo dostat se z hlavního sálu na záchod nebo do šatny. Ty jedny a později dvoje otevřené dveře na takový dav opravdu nestačily.
Kromě třech světových jmen zde v roli předskokanů vystoupili také dva čeští zástupci černého umění. Tím prvním byli Mallephyr, kapela, kterou jsem viděl už po několikáté, a vždycky si říkám, že je to snad ještě lepší než posledně. Mallephyr rostou. Jejich poslední deska „Ruins of Inner Composure“ je skvělá a naživo její skladby dokážou zapůsobit ještě silněji. Opravdu dobré mi přišly vokály, a to hlavně ty čisté, které přidávaly na majestátní atmosféře. Celkově nebylo co vytýkat, jejich půlhodinka utekla jako nic, a to na závěr hráli čtrnáctiminutový opus.
Druhým reprezentantem tuzemského black metalu byla formace Inferno. S těmi jsem měl co do činění vůbec poprvé. Těšil jsem se na ně hodně, protože poslední deska „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ mě svého času bavila dost. Specifickou atmosféru jejich tvorby se na pódium podařilo převést výtečně. Zprvu jsem si říkal, jak zvláštně plochý zvuk mají, ovšem později začal dávat smysl. Černý kov v jejich podání totiž připomíná svou formou space rock či krautrock, takže vás stěna bicích, kytar a zastřeného vokálu vtahuje neznámo kam. K tomu přispěla i psychedelická videoprojekce a tajemné, portalovské kostýmy. Doufal jsem, že Inferno mě potěší, ale že až takhle, to tedy ne.
Poté, co se ze scény stáhla česká reprezentace, přišel prostor pro hlavní jména. Tím prvním byli newyorští Immolation, klasici death metalu, kteří ani po letech neztrácejí nic ze svého umu, což dokázali vřele přijatou studiovkou „Acts of God“. Potěšilo mě, když zpěvák Ross Dolan oznámil, že letos vyjde její nástupce, album „Descent“, z něhož zazněla skladba „Adversary“. Soudě dle ní, se dá čekat další povedená placka. Jinak Immolation zahráli tradiční průřez tvorbou se zaměřením na „Acts of God“. Kdo je někdy viděl naživo, moc dobře ví, jak jim to šlape, a v Praze tomu nebylo jinak. Svoji náročnější formu death metalu umí protkat chytlavými pasážemi, takže o zábavu nebyla nouze. Myslím, že i průměrný fanoušek black metalu se musel dobře bavit a taky že odezvu měli velikou. Immolation jsem viděl několikrát, a musím říci, že tady se mi líbili snad vůbec nejvíce.
Následující pauza byla vyplněna chrámovými zvuky, po nichž nastoupila divize Marduk. Pancéřovaná divize Marduk. Měl jsem už několik možností je vidět na Brutal Assaultu, ale nikdy jsem si na ně čas nevyhradil – ačkoli jsem s jejich deskami obeznámen, nijak je neposlouchám. Švédští extrémisté odpálili svůj set s novodobou klasikou „Frontschwein“, avšak brzy se začali věnovat i klasikám z devadesátých let. Agresivní skladby se průběžně prolínaly s těmi volnějšími. Mělo to typickou intenzitu Marduk, ale že by mě to zase nějak rolovalo do kouta, to ne. Na závěr zazněla palba „Panzer Division Marduk“, kterou poté vystřídal taneční kousek z nové doby, „The Blond Beast“, což mi přišlo celkem úsměvné. Koncert po většinu času bavil, ale posluchačem se asi nestanu.
Po deváté hodině už ze silné sestavy zbývali jenom Mayhem. Tito Norové jsou pro žánr samozřejmě naprosto zásadním aktem, možná tím vůbec nejzásadnějším. Výběr skladeb přizpůsobili logicky vydání nové desky „Liturgy of Death“, z níž nakonec zazněly tři kusy. „Life Is a Corpse You Drag“ jsem tu slyšel vůbec poprvé, protože se nachází jen na limitované edici alba. Ze začátku se věnovali právě novější tvorbě. Poté se přemístili do jejich ne tak protřelého období, z něhož mě potěšily skladby „Psywar“ a také punková „To Daimonion“. Zhruba někde v polovině došlo na povinnou „Freezing Moon“, kdy se za kapelou měsíc skutečně zjevil a Attila Csihar vedle něho v kněžském rouchu deklamoval text. Kostýmů vystřídal Attila hned několik. Také pódium měli vyzdobené opravdu pěkně, s postranními plachtami sloupů nebo vyvýšenými rampami pro kytaristy.
S blížícím se koncem mě překvapilo, jak lidé začali ve velkém odcházet. Aniž bych se nějak tlačil dopředu, na závěrečnou sadu těch nejstarších prasáren jsem se najednou ocitl docela blízko jeviště. Hlavní část vystoupení byla ukončena novinkou „Weep for Nothing“, ovšem co by to bylo za koncert Mayhem bez klasik z EP „Deathcrush“. Na ty přišla řada až v samotném závěru, a bylo to jízda jako vždy. Jen mi přišlo, že ony výrazné kytarové riffy tu tak nevynikly, ale bicí byly ozvučené výborně. Hellhammerovy přechody, to je prostě paráda. Sice se nedostalo na moji nejoblíbenější „Necrolust“, nicméně stařičká „Carnage“ v samotném konci to plně vynahradila. Za zvuků demáče „Pure Fucking Armaggeddon“ už se Mayhem pouze rozloučili s publikem a bylo po všem.
Mayhem jsem viděl po páté, avšak poprvé na samostatném koncertu. Některá z jejich vystoupení na Brutal Assaultu mě bavila ještě více, ale i zde se jednalo o silný zážitek, navíc umocněný tím, že to bylo daleko bližší a intimnější. I zbytek sestavy potěšil. Vypíchnul bych hlavně české zástupce Mallephyr a Inferno, kteří se opravdu předvedli se vší parádou a za slavnějšími jmény v ničem nezaostávali. Marduk jsem si tedy spíše jen odškrtnul na seznamu viděných kapel a Immolation, ti dle očekávání splnili svůj standard, zde asi vůbec nejlépe, co jsem měl možnost vidět. Celkově nemám téměř co vytýkat, „Death Over Europe“ přineslo to, co slibovalo.
Napsat komentář