Země: Česká republika
Žánr: doom / downtempo / dream pop
Datum vydání: 23.11.2025
Vydavatelství: Necrocockworld
Seznam skladeb:
01. Jsme zatíženi duchovní pýchou
02. Naše auto míří na západ
03. Na klášterních lukách
04. Havárie v Necrocockově čtvrti
05. V soustudánčí
06. Zachytím tvou krásu
07. Kukačka
08. Trochu vázne hlas
09. Máme doma přestárlou služku
10. Sen o nekonečných pokojích
Hrací doba: 37:52
Odkazy:
web / facebook / instagram
Tom Necrocock je při chuti. Poslední dobou nás skrze svoji sólovou tvorbu či klan Kaviar Kavalier zásobuje novým materiálem rok co rok. K tomu navíc můžeme připočítat další nedávné aktivity jako spolupráci na deskách domovských Master’s Hammer, vydání soundtracku anebo napsání kuchařky. Necrocock zkrátka nezahálí. Nápady z něj jen prýští, a tak je dobře, že se o ně podělí – obzvlášť když jsou tak zdařilé. Po minulé, nadmíru vřele přijaté desce od Kaviar Kavalier, se nyní věnoval sólovému projektu Necrocock. A po vilné chlupaté odyseji se dal na truchlení.
Sólovky Necrococka jsou postaveny výhradně na specifické atmosféře. Ta se desku od desky proměňuje, ale stále je typicky necrocockovská. Většinou souvisí s tématem nahrávky, což v minulosti byly třeba psychiatrické pavilony, houbaření nebo omámení jídlem. Novinka „Truchlohry“ takto úzce vymezený koncept nemá, avšak vzhledem k názvu je zřejmé, kam míří. Nejsou to oblasti Necrocockovi nijak neznámé, takže samé tragédie, umírání, zkrátka nevýhry. Necrocock truchlí, ale my se můžeme bavit. Zásadní je však ona atmosféra, a ta je opět památná.
„Truchlohry“ mi svojí náladou nejvíce připomínají desky „Bipolární noci“ a místy i „Lesní hudbu“. „Bipolární noci“ nejsou ve svém tématu nijak ukotvené, ale určité skladby (třeba „Za starou saunou“) nesou znaky „Truchloher“. Na „Lesní hudbu“ jsem si vzpomněl zejména díky častým přírodním či lesním námětům, které k Necrocockovi patří dlouhodobě, ale například u písně „Kukačka“ je to tak evidentní, že je člověk prostě zpět v lese. Přesto ale „Truchlohry“ ukazují Necrococka zase trochu jinak. Celé album je zahaleno do surrealistické, typicky lynchovské atmosféry, takže se tu mísí idylická prostředí s něčím násilným až perverzním. Nahrávka maluje nejasné obrazy, v nichž se ztrácí smysl pro realitu – doliny, lesíky a v nich zlomené jazylky a znásilněné kuchařky. Tyto kontrasty rámuje hudební složka.
Hudebně se Necrocockův rukopis pohybuje ve vylidněných a pomalých chilloutových tempech se zkreslenými kytarami a zasněnými vokály. Tajemné kytary jsou v některých stopách až nebývale načichlé metalovou estetikou, což mě znovu táhne k „Lesní hudbě“. Občas se přidá i netradiční nástroj. Na „Truchlohrách“ je to đàn bầu, vietnamský strunný instrument, který si Necrocock přivezl ze svých asijských cest. I to dopomáhá vytvořit kýženou scenérii a mistrův nezaměnitelný zvuk. K výslednému dojmu z „Truchloher“ přispěla také Tereza Laznová, která se zde postarala o veškerou výzdobu nosiče. Tu lze vhodně použít jako doprovod při poslechu.
„Truchlohry“ mají deset skladeb a našel jsem si mezi nimi hned tři vrcholy. Ten první je na samotném začátku. „Jsme zatíženi duchovní pýchou“ snad nemůže do truchlení uvést lépe. Na triphopovém základu se line melancholicky temná melodie se zvrácenou „lesní“ kytarou a textem „dělám to se svou adoptivní sestrou“. Klasický Necrocock ve skvělé formě. Později se ještě přidá pohlcující klávesová mlhovina, a dokonce i sbory. To mě znovu přesvědčuje, že Necrocockova hudba je čím dál bohatší, ať už jde o sólovky nebo Kaviar Kavalier. Druhá skladba „Naše auto míří na západ“ stojí převážně na klávesách, ale kytara na sebe nenechá dlouho čekat. Necrocock zde nasadí i svůj líbezný zpěv a přidá se k němu také jeho múza Nazaru Bokaz, čímž navazují na již bohatou sbírku duetů. Fajn píseň, ale mám zde větší oblíbence.
Na trojce „Na klášterních lukách“ se mi líbí úsporný, avšak účinný motiv a jím proplouvající elektronika. Vtipný je také zpěv Nazaru a Toma, který kopíruje kytarovou linku. Následující „Havárie v Necrocockově čtvrti“ mezi zbytkem skladeb notně vyčnívá. Je to spíše kaviárovka – díky živým bicím Honzy Kapáka výrazně rocková a hlučná. Za nejlepší na ni považuji závěrečné harmonie, které tak nějak ladí s ostatními truchlohrami, avšak klidně bych se bez ní na desce obešel. To „V soustudánčí“ už je jiný příběh. Žádné rozjeté tempo, ale naopak klidné, až pohádkové rozjímání. Zní trochu barokně, takže mi ihned vytane na mysli minulá řadovka „Tafelmusik/das Hauptgericht“. Necrocock si tu parádně hraje s výškami a melodie jsou opravdu chytlavé. Možná bych ji spíše viděl jako úplně závěrečnou skladbu – tam by svou povahou sedla perfektně.
„Zachytím tvou krásu“ může působit díky refrénu Nazaru veselejším dojmem, ale stačí se zaposlouchat do textu a je to zase samý mord. Každopádně patří k těm svižnějším kouskům. Sedmá stopa „Kukačka“ je za mě dalším vrcholem „Truchloher“. Výborně ujetý text o cestách do lesa, návykový motiv na klávesy, dobrý rytmus, a do toho Necrocockovo „ku-ku“. To je vám taková krása. Tklivá kytara tomu přidá další vrstvu a když už si říkám, že to nemůže být snad ani lepší, přijde v druhé půli zlom, kde to svými vytříbenými vokálními melodiemi Necrocock ještě vyšperkuje. Geniální. Jako jedinou opravdu slabší píseň vidím osmou „Trochu vázne hlas“, jež mi kromě faktu, že byla inspirována písní „A ty se ptáš, co já“ od Heleny Vondráčkové, nepřijde ničím moc zajímavá.
Závěr však lehké zaváhání vynahradí. Ústřední vyhrávka ve stopě „Máme doma přestárlou služku“ je zase povedená a evokuje cestování Asií. Stejně jako v dalších skladbách, ani zde nechybí pověstné Necrocockovo vytí. Oním třetím vrcholem je pak závěrečná „Sen o nekonečných pokojích“. Nejedná se o nic míň než další posmutnělý Necrocockův hit. Úplně vidím, jak se valí ven na scénu mlha jak v Lynchovi a do toho hlavní hrdinové ve zpomalených záběrech „umírají v přesvědčení a řev se mění v ječení“. Výtečné jsou tu jak vokální harmonie Toma s Andreou Baslovou, tak kytary. Neskutečně silné.
„Truchlohry“ tak nijak neslevují z Necrocockova vysoce postaveného standardu. Při porovnání s minulou plackou „Tafelmusik/das Hauptgericht“ mám jídelní hudbu o něco výše, ovšem i „Truchlohry“ jsou velice poutavou záležitostí. Dvě skladby mě sice moc neberou, ale je tu také hned několik dalších, které řadím k tomu vůbec nejlepšímu z Necrocockovy tvorby, a to není málo. Baví mě tu zejména ona zasněná atmosféra, která po většinu doby funguje opravdu znamenitě a dá se do ní bez problémů ponořit. Spolu s návykovými melodiemi, bizarními texty a vizuálním zpracováním tak tvoří z „Truchloher“ další ucelené dílo z Necro světa. Necrocockova studnice nápadů stále nevysychá, a já se těším, co bude příště. Prozatím se ale nechám unášet tóny „Truchloher“. Zejména až padne mlha.
Napsat komentář