Země: Česká republika
Žánr: alternative rock / post-punk
Datum vydání: 28.11.2025
Vydavatelství: Indies Scope
Seznam skladeb:
01. Jho
02. Tinitus
03. Blaxwans
04. Ve dne v noci pt. III
05. Návraty domů
06. Bum!
07. Fouká
08. Jakoby
09. Sedmikráska
Hrací doba: 37:01
Odkazy:
bandzone / facebook / instagram
Občas se mi přihodí, že se z ničeho nic zjeví kapela, od které bych to vůbec nečekal. Naposledy se tak stalo koncem minulého roku, kdy na mě vyskočila frýdecko-místecká Prouza se svým novým albem „V téhle době“. Prouzu jsem měl z nějakého důvodu za dávno ukončenou záležitost a poslední zprávy o kapele, které jsem zachytil, byly spíše smutného charakteru. Před pár lety totiž zemřeli dva členové z původní sestavy – kytarista Dušan Helštýn a zpěvák Tomáš Hampel.
Prouza si v minulosti skutečně prošla rozpadem, či chcete-li pauzou. Už v roce 1994, kdy se po dvou výborných a dnes již klasických albech nacházeli na svém vrcholu, točili videoklipy s Davidem Ondříčkem a hráli všude možně, přerušili na sedm let činnost. Poté se v obměněné sestavě vrátili, vydali i dvě nové řadovky, avšak roku 2017 znovu přišel útlum. Nicméně od roku 2022, a zase v trochu jiné sestavě, opět fungují, což koncem loňského roku vyvrcholilo vydáním nové placky „V téhle době“.
Prouzu jsem objevil v době, kdy jsem hledal nějaké podobné spolky jako Povodí Ohře, tedy kapely se specifickou atmosférou spjatou s určitým regionem. Samozřejmě že Prouza byla jedním z prvních nových objevů. Spříznění Priessnitz jakbysmet. Obě desky z kraje devadesátých let „V otrhaném domě“ a „Ve dne v noci“ mi brzy učarovaly a zařadily se k mým nejoblíbenějším věcem tuzemské scény. Prouza zde tvořila temnou kytarovou muziku čerpající jak z tehdy rozšířené alternativy, tak post-punku. Nachází se tu ale i uvolněnější skladby. Důležitým aspektem byly kromě velkých riffů a refrénů také lokálně zaměřené texty a vůbec samotný projev zpěváka Hampela. I díky tomu obě nahrávky dnes působí jako dobová výpověď o čerstvě nabrané svobodě a s ní spojené euforii, ale také jako syrová připomínka života v pohraničí.
Pozdějším ponávratovým albům „V tichosti“ a „Ve starém městě“ jsem dosud nevěnoval dostatek času, takže je nemohu moc soudit. Osud tomu chtěl, abych si pořádně poslechl až novinku „V téhle době“. Z původní sestavy zde nyní působí basák Bronislav Svoboda a kytarista Vladimír Franek. Zbytek postů notně omládl. Bubeník Alex Buš a kytarista Radovan Typovský jsou čistě dle fotek o několik generací mladší. Zpěvák a také textař Tomáš Gavlas bude podobně starý jako Prouza sama, maximálně jako Brumerová Prouza, tedy předchozí inkarnace kapely založená roku 1981. A právě na nový zpěv a texty jsem byl zvědavý nejvíce.
Sebevědomý začátek alba v podobě písničky „Jho“ svědčí o tom, že si je Prouza sama moc dobře vědoma toho, že současná sestava obstojí, což já nyní mohu jenom potvrdit. Na nic se tu nečeká. Takřka hned s prvním úderem bicích se rozezní všechny ostatní nástroje a také zpěv Gavlase. Jeho projev mi do stylu Prouzy zapadl na první dobrou. A stejně tak texty, o jejichž silných sloganech ještě bude několikrát řeč. I díky produkci desky z dílny Amáka je styl Prouzy lehce rozpoznatelný a dá se tak říct, že novinka „V téhle době“ přímo navazuje na poslední devadesátkovou řadovku „Ve dne v noci“, jelikož v ní prakticky nejsou ani snahy o současný zvuk, či moderní skladatelské postupy. To je rozdíl oproti dvěma předcházejícím nahrávkám, z nichž jsem měl při letmých posleších opačný dojem.
„Jho“ je každopádně ideálním uvedením do dění. Obsahuje typickou kytarovou práci Prouzy, chytlavý refrén a mísí v sobě radost s melancholií. Spojení jako „hodila si korunou“ nebo pozdější „otázkou je, zdali dá…“ mi hrají v hlavě od prvního poslechu a ocenit bych chtěl zejména pasáž mezihry a navazující kytarové sólo. Že se toho Prouza nebojí, potvrdí následující dvě skladby, které patří k tomu nejtvrdšímu, co mají v rejstříku. „Tinitus“ stojí na až hardcorově ovlivněném riffu a houpavém tempu, k čemuž se ideálně přidává hlasitý refrén s dalším výborným sloganem – „oči černé, nebyly jste věrné, víc se do vás nepodívám“. Výborná, a možná má vůbec nejoblíbenější skladba na albu, je rovněž vztahová „Blaxwans“. Její našlapaná energie svědčí o tom, že současná multigenerační sestava Prouzy je dle všeho namíchána dobře.
Po třech kusech přijde první uvolnění v podobě retrospektivní písně „Ve dne v noci pt. III“, která samozřejmě navazuje na předchozí dva party z desky „Ve dne v noci“, čímž krásně přiznává navázání na devadesátá léta. Návrat k tradičnímu tématu a slezské gotice dává smysl, ovšem své favority na „V téhle době“ mám jinde – možná na mě působí spíš jako povinná vzpomínka, nevím. To samé mohu říct i o stopě „Návraty domů“, přestože její ospalá atmosféra dozajista patří ke kánonu Prouzy. Zpět k tvrdším kytarám posluchače dovede skladba s výmluvným názvem „Bum!“. Vokál Gavlase je zase agresivnější a postupně vykrystalizuje v další silný refrén. Naštvané rozpoložení rozčísne volnější píseň „Fouká“. Díky její jednoduchosti, chladu a devadesátkové rozevlátosti si myslím, že vyjít před třiceti lety, byla by to klipovka a pilotní singl nahrávky.
Za nejsilnější skladby na „V téhle době“ bych označil ty dvě poslední. „Jakoby“ znovu nabízí obrat, který jen tak z hlavy nevyženete – „já mluvím o Máří… Magdaléně, znáš ji?“. Má dobře odpíchlé tempo a tradiční rukopis Prouzy, takže není o čem. Závěrečná „Sedmikráska“ pak není ničím menším než velkolepou tečkou se silným textem a gradující intenzitou. Zkrátka ideální stopa na uzavření alba.
Nová placka Prouzy je pro mě velkým překvapením. Už vůbec jenom tím, že vlastně existuje, ale ona je ještě navíc tak moc dobrá. Opravdu se klidně může porovnávat se starou tvorbou. I v téhle době má Prouza co říct, čehož je album „V téhle době“ důkazem (musel jsem). Šlape, jak má, má kýženou hořkosladkou atmosféru, dostatek energie, tedy žádné známky únavy a plno chytlavých nápadů. Prostě ta půl hodina s ním uteče jako nic a já mám neustále nutkání si jej pouštět dokola. Teď už jen zbývá si Prouzu někde vyhlédnout naživo.
Napsat komentář