Multižánrový festival Žižkovská noc oslavil 15 let. Nabídl tak 15 otevřených klubů a v nich více než 150 interpretů pokrývajících všemožné styly převážně tuzemské hudební alternativy. Sestava mi letos přišla skutečně nabitá, a tak jsem neváhal a zakoupil dvoudenní vstupenku, která byla cenově dost v pohodě. Snad všechny kapely totiž hrály plnohodnotné sety, takže se jednalo o regulérní koncerty, nic zkráceného. A že bylo z čeho vybírat.
Pátek jsem pojal v poklidu a naplánoval si pouze tři vystoupení. Po práci jsem se sbalil a vydal se s předstihem do hospůdky U Habásků, kde zanedlouho měli vystoupit D2ti de3t2, čitelněji Děti deště. I tak zde už bylo docela plno, avšak stále to nebylo nic proti tomu, co se sem začalo valit, jakmile se rozezněly první tóny. Maličký sklepní prostor byl rázem zcela zaplněn a lidé stáli až na chodbě. Hádám, že nově příchozí určitě už ani nepouštěli – to je na Žižkovské noci bohužel zcela běžná situace, a ještě o ní bude řeč.
D2ti de3t2 jsem chtěl vidět opravdu moc. Jejich loňskou desku „Mlžný úvod jasný konec“ v současnosti točím fest a neustále mi roste. Nemám sice jejich diskografii najetou celou, ale hlásím, že aktuální placka mě z toho, co jsem slyšel, baví vůbec nejvíc. Potěšilo mě tak, že se snad až na jedinou výjimku hrály ve sklepě U Habásků samé novinky. Zpočátku se trošku hledal zvuk a sebevědomý tón vícehlasých výkřiků, ale brzy si vše sedlo a tlačilo to neskutečně. Hrubý lomoz D2ti de3t2 přišpendloval ke zdem stísněného místa a dav se brzy začal kývat do tepajícího rytmu jejich skladeb jako jednolitá hmota. Nejznatelněji to asi fungovalo během sludgově přísné „Pohane!“, ovšem své kouzlo měly i výpravnější kusy jako „Tajga“ nebo „Přehradám“.
Závěr patřil novodobým hitům kapely. Nejprve došlo na „Nahmatal“ s hypnotickou linkou „život je White House“, která mi od té doby hraje v hlavě pořád dokola, a poté „Modřany“, což je vál jako hovado a noise rock hit hitů. Kasina, bordely, polikliniky, výzkumáky všechno je to tak ošklivý, až je to zajímavý. Marně vzpomínám, kdy mě takhle moc bavil koncert české skupiny. Mělo to opravdu všechno. Jediné mínus může být to, že jsem kapelu prakticky neviděl, ale i kdybych stál v první lajně, tak mě beztak ty jejich riffy zadupou do země tak moc, že by to vyšlo nastejno.
Po tomto zážitku, který předčil má veškerá očekávání, jsem váhal, zdali zůstat na Esazlesa, nebo se přesunout. Nakonec jsem zvolil možnost bé. A byla to hrubá chyba. Chtěl jsem zkusit jiné místo, jiný žánr. Došel jsem k Žižkostelu, kde měl hrát popík Dukla, ale už zdáli jsem viděl, že to bude průser. Venku na schodech totiž stálo mraky lidí a marně se snažili dostat dovnitř. Pořadatelé správně upozorňují, že kapacita klubů je omezená, a je tak potřeba přijít s předstihem. To se však ne vždy dá provést, pokud nechcete odněkud odcházet dříve. Nějakou rezervu jsem sice měl, ale očividně to bylo málo. Sešel jsem tak o ulici níže k baru Tunel, kde právě začali crust pankáči Adacta, ale byl to stejný příběh. Plno, i když fronta byla daleko menší. Tím můj pátek skončil, protože na další kapelu bych musel čekat dvě hodiny a už jsem fakt nevěděl, kam jít. Naštěstí sobotu jsem měl rozvrženou daleko pohodlněji.
Druhý den jsem si to na šestou hodinu štrádoval zpět do Žižkostela. Nyní to dopadlo úspěšně – fronta zde nebyla žádná, a já tak mohl konečně vstoupit dovnitř. Až potud dobré. Chtěl jsem vidět Schrödingerovu kočku, na jejichž loňské album „~“ jsem slyšel jenom samá pozitiva. Vidím saxofon, poslouchám výraznou basu, extravagantní vokály, proměňující se rytmy bicích, baví mě to. Dokonce dojde i na flétnu. Každý z nástrojů zde má dostatek prostoru vyniknout. Jednou zpěvák zmíní něco o krabech, což moc nechápu, každopádně tím chtěl poděkovat vydavatelství Polí5, pod jehož křídla patří, a kterým byla tato scéna Žižkovské noci věnována. Po skončení vystoupení si říkám, že musím jejich poslední desce věnovat více času, jelikož mi to přišlo fakt dobré. Koukám na hodinky a trochu se divím, jak mají teď OTK stihnout nazvučit a během pár minut začít. Když už pauza trvá podezřele dlouho, studuji program, poslouchám lidi kolem, chodím po sále Žižkova sboru a najednou zjišťuji, že v podzemí se nachází další scéna.
Sešel jsem dolů, tam samozřejmě fronta a za dveřmi slyším, jak už hrají OTK. Zatímco jsem čekal na vpuštění, uvědomil jsem si, že jsem vlastně předtím nebyl na koncertě Schrödingerovy kočky, ale nějakých Marcel Gidote’s Holy Crab. Nádhera, ty vole. Najednou ta zmínka o malých krabících dávala smysl. Stejně tak i to, že jsem si z desky „~“ žádnou flétnu nepamatoval a proč jsem u nich tak postrádal onen post-hardcorový výraz. Namísto něho jsem tu dostával spíše roztančenou novou vlnu. Každopádně vše, co jsem v předchozím odstavci zmínil platí, jenom tedy ne pro Schrödingerovu kočku, ale Marcel Gidote’s Holy Crab. Kdo to má poznat, když obě kapely brousí hrany jazz-rocku s trochou psychedelie a experimentátorství a já ani u jedné netušil, jaké mají složení, natož jak jejich členové vypadají. Této trapné záměny jsem však nakonec vůbec nelitoval.
OTK jsem z větší části stihl, a musím konstatovat, že mě trochu zklamali. Nejsem tedy žádným velkým příznivcem, znám jenom desku „Sona a kuva“, ale přece jenom jsem čekal něco jiného. Přišlo mi to až jako moc velký androš a onu očekávanou alternativu, elektroniku nebo noise jsem tu moc necítil. Je ale pravdou, že jsem stále musel myslet na to, co se mi předtím přihodilo, plus se k tomu přidalo znovu téma front a nevpouštění do prostorů kvůli zaplnění. V podzemí Žižkostela jsem si všiml, že stačí popojít trochu dál od dveří a rázem je volného prostoru až až. Je mi naprosto jasné, že takhle to vypadalo všude – lidi se prostě zastaví za prvním člověkem před sebou, a pořadatelé si pak myslí, že je narváno. Škoda.
Tato teorie se mi potvrdila hned vzápětí, kdy jsem šel zpět nahoru na Please the Trees. Nahuštěný dav opět stál až ke vstupním dveřím, ale stačilo postoupit jen o pár metrů dopředu, a dalo se tam úplně bez problémů pohybovat. Zpět k hudbě. S Please the Trees nemám vůbec žádnou zkušenost, pouze je registruji jako docela velké jméno. Bylo to vcelku příjemné indíčko. Hudba se hezky namotávala, gradovala, a dobře ji doprovázela boční hra stínů a stroboskopů. Nejvíce mě bavila závěrečná, až krautrocková skladba, která byla zakončena triumfálním zvedáním kytary Václava Havelky III.
Původně jsem měl v plánu jít na podivíny B4, ale ti už byli dávno rozehraní a zpět dolů do nedýchatelného podzemí kostela už se mi také nechtělo. Namísto toho jsem si chtěl pojistit místo v baru Tunel, kde měli hrát Scoop. Vlez byl bez problémů, a tak jsem stihl ještě předchozí rakouský post-hardcore Prunknelke, který vypadal také v pohodě. Tunel je fakt pidi místo, na podobné punkové akce se ale hodí. Sice je to hlava na hlavě a půlka audience musí stát na schodech, ale má to svoji atmosféru. Prunknelke to příjemně odsýpalo. Jejich post-hardcore se nakonec ukázal být žánrově dost rozkročený a němčina tomu rovněž slušela.
Od Scoop jsem si nesliboval nic míň než pořádnou dávku ryzí hardcorové energie ve stylu bič a pryč. A dostal jsem ji. Na Scoop bylo opravdu narváno až po strop. Doslova, protože plavců zde bylo hodně. Pár jedinců také koukalo z ulice skrz malé větrací okénko těsně nad chodníkem. Koncert byl tradičně nasekaný riffy, bryskními tempy i bolestivými řemdihy mezi soukmenovci. Zaznělo i pár nových skladeb, o nichž lze říct, že prostě zní jako Scoop. Svůj styl mají zmáknutý už hodně zručně a na odezvě publika je to vidět čím dál více. Třeba závěrečný hit „Lidi jsou mrtví, goblini vítězí“ už se dnes na jejich koncertech zpívá sborově. Byla to dle očekávání velká divočina a Tunel byl poctivě obrácen vzhůru nohama.
Po této hardcorové odbočce jsem se vrátil zpět do tradičnějších rockových vod. Na kapelu, na kterou jsem se těšil vůbec nejvíc, frýdecko-místeckou Prouzu. Jejich novinka „V téhle době“ mě dostala. Neváhal bych se ji porovnávat s klasickými alby z devadesátek. Zajímalo mě tak hlavně, jak nové skladby budou fungovat bok po boku se starší tvorbou. Samozřejmě, ani přesun do Čítárny Unijazz se neobešel bez čekání na vstup, a fronta to bylo opravdu sakra dlouhá, až jsem si začal říkat, že začátek Prouzy nemohu stihnout. Naštěstí měli v Unijazzu dost velký skluz, což mi hrálo do karet. Když jsem zjistil, že v prostoru usedlosti Krenovka se znovu nachází dvě scény, raději jsem se už rovnou optal, kde přesně najdu Unijazz. Tady bych sice ihned poznal, že čučím na někoho jiného, ale hlavně by mě to dost zamrzelo.
Prouza k mé radosti zacílila svůj set více než z poloviny na nové album. Začátek sice patřil starším klasikám, na něž publikum ihned slyšelo, ale po chvíli se rozezněl úvod novinky „Jho“ a hned bylo jasné, že nová tvorba mezi tu starší úplně bez problémů zapadne. Radost mi udělaly nářezy „Blaxwans“ a starší věc „Rádio Bar“, které daly vystoupení správně punkový nádech. Tomáš Galvas sám poznamenal, že festival Žižkovská noc vnímá jako punkovou událost, takže podobných skladeb bylo více. Ke konci z aktuální desky zazněly ještě třeba výborné „Jakoby“ nebo „Sedmikráska“. Závěrečným přídavkem pak byla asi nejzásadnější skladba Prouzy, „Na venku“. Ačkoliv bylo znát, že by namísto podobně obligátního kusu raději zahráli něco méně profláknutého, hlas lidu byl silnější. Svou energií jim to ale publikum, myslím, bohatě vrátilo.
Prouza byla skvělá, spolu s D2ti de3t2 to nejlepší, co jsem na letošní Žižkovské noci okusil. Jen mi přišlo, že hráli fakt krátce. Nebo mi to tak rychle uteklo. Nicméně lepší závěr festivalu jsem si nemohl přát. Dále už jsem nepokračoval. Třeba zase za rok. S frontami na vstupy a rizikem, že i se zakoupeným lístkem se nemusíte dostat tam, kam chcete, se asi nic neudělá. Možná lépe kontrolovat skutečnou zaplněnost prostoru a neprodávat lístky ještě na místě, když vím, že to kapacita nezvládne? Nicméně lépe informovat o víceru scén v jednom místě by snad šlo, i když v programu to samozřejmě zmíněné bylo. Na druhou stranu, právě díky tomuhle jsem objevil novou kapelu Marcel Gidote’s Holy Crab. Na Schrödingerovu kočku snad dojde jindy.
Napsat komentář