Země: Česká republika
Žánr: alternative rock / punk blues
Datum vydání: 04.07.2025
Vydavatelství: Kabinet Records
Seznam skladeb:
01. Blues hořícího kněze
02. V laufu
03. Podzimní píseň
04. Nocí unavenej
05. Černý řeky
06. Kataklyzma
07. Na vrcholu kopce 2
08. Marnota
09. Promiň
10. Hollywood
11. Pán Much
Hrací doba: 37:09
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Když se kapela pojmenuje Kakktus, tak to nevěstí nic dobrého. Ani ta dvě „k“ to nijak nevylepšují. Smrdí mi to klasickou zábavovkou. Vzhledem k tomu, že fungují už dvacet let a k první desce se dokopávali poměrně dlouho, možná k oné zábavové kapele neměli úplně daleko. Tahle parta však stojí za poslech. Nehrají žádné nesmysly ani pivní kýče na první dobrou, přestože to pivko, bída a zmar života na maloměstě z nich cítit je.
Kakktus jsou ze Šternberka, historického města na sever od Olomouce s památným hradem. Nikdy jsem tam nebyl, ale díky Kakktus si dokážu tuto obec docela živě představit. Jakožto rodáci se svým regionem dost inspirují, čímž navazují na tradici kapel jako Priessnitz nebo Povodí Ohře. A právě druhé jmenované mi Kakktus připomínají ze všeho nejvíce – hudbou i poetikou. I oni zní trochu jako kovbojka po česku a v jejich příbězích se to jenom hemží Bohem zapomenutými existencemi. Nejsou to sice Sudety, ale tu špínu a syrovost bytí v nehostinném místě popisují Kakktus dost podobně.
Na rozdíl od Povodí Ohře u Kakktus necítím tolik vlivů temného country, ale spíše blues a hlavně rock „n“ rollu. A také punku. Zároveň mi jejich zvuk a aranže přijdou daleko přístupnější. Kvůli tomu bych se nebál ještě kapelu připodobnit třeba k Vypsané fiXe, i když toto platí spíše pro předchozí tvorbu, a ne aktuální album „Osmihodinový muž“. Zkrátka je to hravá, energická hudba s poutavou atmosférou a zábavně posmutnělými texty. Novinka vznikla, stejně jako předchozí počin „Na hrbatým koni“, ve studiu u Amáka, a všechny nástroje tu zní krásně čitelně, což jenom dopomáhá všem těm příběhům náležitě vyznít.
Deska „Na hrbatým koni“ byla mým prvním seznámením s Kakktus a chytlo mě to takřka na první dobrou. Nabízí sakra chytlavý materiál. Tím pádem jsem se na album „Osmihodinový muž“ dost těšil. Je dobře, že novinka zní zase trochu jinak, ovšem zároveň rovnou propálím, že mi předchozí album přijde o něco lepší. Největší rozdíl vidím v tom, že předešlá deska byla větší odvaz. Více punku, více tvrdých kytar, více zpěvných refrénů. Dá se říci, že „Na hrbatým koni“ je hity a výraznými momenty až napěchované. Novinka jich také pár má, ale jinak se nese spíše v poklidnějším duchu, který v sobě těch opravdu silných chvilek přece jenom neukrývá tolik.
Co se „Osmihodinovému muži“ nedá upřít, je opět parádní atmosféra. Ta se daří budovat už od samého začátku nahrávky, který je pro mě vlastně tou nejlepší pasáží. Úvodní „Blues hořícího kněze“ klidně označím za moji nejoblíbenější skladbu Kakktus. Objevují se tu všechny klíčové atributy kapely, tedy zvučná basa, přesné bicí, náladotvorné kytary a do toho spratkovský, lehce kocovinový zpěv. Navrch je tu ale také super text, a především neuvěřitelně silný konec – „a pak vzplál a lehl popelem“, který se navíc krásně stupňuje. Stejnou laťku si drží i následující „V laufu“. Ta je ve svém výrazu ještě drzejší. Baví mě na ní zejména pasáž „většinu času jsem pes – chci skákat, klacek, prcat feny…“, která je završená triumfální vyhrávkou na kytaru, jež celé prohlášení důrazně podtrhne. Tak to má být. Vtipným detailem této stopy budiž, že mi skladatelsky hodně připomíná postupy Katapultu. Fakt.
Velice příjemná je i trojka „Podzimní píseň“, pomalý kus se stísňující náladou a pěknou kytarou. Volnější rozpoložení nabízí i další věc „Nocí unavenej“, kde si Kakktus přichystali tempa připomínající cválající kobylu, tedy i trochu country. Zní jako ideální hudba k západu slunce. „Černý řeky“ zaujme silným refrénem, jelikož funguje na klasickém devadesátkovém postupu tichá sloka, hlučný refrén. Díky tomu nahrávku zase z té odevzdané ospalosti trochu nakopne a stejně tak poslouží i následující divoká tančírna „Kataklyzma“, jednoznačně nejrychlejší položka desky.
Od sedmé skladby „Na vrcholu kopce 2“ ale začíná „Osmihodinový muž“ trochu uvadat a zpravidla ztrácet mou pozornost. Ta klesá nejvíce s písní „Marnota“, na které jsem si nenašel takřka nic zajímavého. Možná ji více ocení Olomoučáci znalí tamního nádraží a nonstopů. Devítka „Promiň“ pokračuje v poklidnějším tempu, ale baví mě tím, jak stojí na akustické kytaře, kterou pěkně doplňuje vyhrávka na elektriku. Tvrdší „Hollywood“ se snaží desku znovu obstojně probudit, ale víc po chuti mi je až samotný závěr v podobě skladby „Pán Much“, rozjímavé a poetické kompozici, jež působí velmi upřímně. I přes mírné zaváhání v pár stopách tak „Osmihodinový muž“ končí na dobrou notu.
Ačkoliv se to tak možná teď může zdát, nahrávku „Osmihodinový muž“ nevidím jako zklamání. „Na hrbatým koni“ mám sice raději, ale i aktuální placka Kakktus je rozhodně dobrým albem hodným poslechu. Už jen pro ten výborný začátek a vlastně skvělou celou první polovinu. Poté mě sice baví o něco méně, ale výsledný dojem, i přes toto hluché místo, zůstává pozitivní. Kdo má rád osobitou hudbu a toulání se nočními ulicemi po flámu, neměl by minout.
Napsat komentář