Sestava kapel, jaká se dala dohromady ku příležitosti benefice pro Milana Trachtu, neboli Banána, je vskutku mimořádná. Vole, Lvmen, Lahar a Faüst. Spojení punků a metalů. Zásah jak do minulosti, tak do současnosti. Co jméno, to pojem.
V rychlosti. Vole jsou top punkovým tělesem, učiněnou hardcorovou mašinérií. Dokazují to jak prostřednictvím výborných alb, tak především svými intenzivními koncerty. O Lvmen lze zase bez okolků mluvit jako o kultu post-metalu. Na kontě mají několik zásadních desek a nedávno se zaskvěli další výtečnou nahrávkou, se kterou nyní slaví úspěch na všech frontách. Lahar, to je rovněž kultovní formace, akorát v thrash metalu. Přední zástupci žánru, kteří dali v novém tisíciletí tomuto stylu svěží energii a hrdě nesli jeho prapor dál. No a Faüst, ti v rámci thrashe řádí právě teď. Jsou vidět stále víc a na koncertech už platí za jistotu.
Jedinou kaňkou na tom celém je samozřejmě důvod tohoto shledání, což je Banánova nemoc. Banán patří k těm nejzásadnějším postavám tuzemské tvrdě kytarové scény. Já se s ním poprvé setkal skrze Lahar, u nichž působil po roce 2010 v období nahrávek „Umění strachu“ a „Až přijde čas“. Těm jsem naprosto propadl a musel je točit neustále dokola. Dodnes obě placky patří k tomu nejlepšímu, co český thrash metal nabízí. Kromě suprově nasypané muziky hrály svoji roli i Banánovy texty a samozřejmě jeho zapálený projev.
Brzy jsem se tak začal zajímat i o jeho další kapely, a zjistil jsem, že jich je dost. A nové neustále přibývají. Co je ale hlavní, všechno, co jsem z toho slyšel, je navíc opravdu dobré. Velkým způsobem mě ovlivnili třeba Hanba, Kovadlina nebo Protijed. Z těch posledních pak 50m Znak a Thulsa. Banán se ale věnuje i spoustě dalších aktivit, nejenom zpěvu a textům. Publikuje, moderuje, pořádá koncerty i benefice. Je to zkrátka činorodý člověk. Hybatel scény. Není tak žádným překvapením, že když je mu potřeba pomoci, najde se dost ochotných lidí. Koneckonců, stejný den se na půdě Eaternie pořádal ještě jeden koncert na jeho podporu. A podpořit se dá i skrze sdílený QR kód.
To, že bych se akce rád zúčastnil, mi bylo jasné od prvního momentu. Háček byl ale v místu. Tím bylo Bike Jesus na Štvanici, malý prostor, u kterého se dalo celkem s jistotou předpokládat, že svými rozměry tuto událost nedokáže pojmout. Zároveň se neprodávaly lístky v předprodeji, takže to bylo hezky po staru – kdo dřív přijde, ten dřív mele. S tím, že se tam dostanu, jsem vlastně spíš nepočítal. Na ostrov jsem ale dorazil půl hodiny před otevřením dveří, čímž jsem se zařadil ve frontě do předních míst. Čekačka v sychravém počasí nebyla příjemná, ale alespoň se mi vyplatila, což pravděpodobně nemůže říct každý, protože postupem času fronta narostla do obřích rozměrů, a to v době, kdy už byl klub poměrně zaplněný.
Dramaturgie koncertu byla zajímavá – asi nikdo by se nemohl divit, kdyby bylo pořadí kapel přesně naopak. Nicméně prvním vystupujícím byli Vole. Takže ten největší nářez hned na začátek? Jak se to vezme. Vole totiž spustili netradiční set, ve kterém jsem neznal jedinou písničku. Teda jednu, tuším druhou nebo třetí jo, protože ji na koncertech už nějakou dobu hrají. Všechno to ale byly nové skladby, takže žádná „Stará kurva“ nebo „Byl jednou jeden člověk“. Odvážný krok, který cením. Místo osvědčených hitů do nás prali hity budoucí.
Novinky zněly samozřejmě suprově. Vole prohlubují to, co započali na poslední řadovce „Slibuji za všechny“. Nebylo to tedy tak rychlé a roztěkané jako dříve, ale síla tomu nechyběla. Méně hardcore, více tvrdý post-punk. Gotikou načichlé riffy a vyhrávky se prolínaly s nervně přešlapující rytmikou a nebývale prožívaným zpěvem. Vypadá to, že na novém albu Vole si člověk bude moct s Miturou i zazpívat. Byly ale momenty, kdy se to samozřejmě urvalo ze řetězu. Minimálně dvě takové skladby ke konci setu zazněly, a pod pódiem to začalo vypadat, jako vždycky. Jinak byl tento koncert ale ryze seznamovací – lid se to teprve musí naučit. Vole mi tím připomněli The Stooges, kteří hráli neznámé věci takřka pravidelně. Musím říct, že celé vystoupení ale mělo výbornou atmosféru a šlapalo jim to neskutečně. Už aby byla nová deska venku.
Po tomto nevšedním zážitku přišli na řadu Lvmen. Pro mě největší lákadlo, jelikož je v současnosti poslouchám vůbec nejvíc a doposud jsem je nikdy neviděl. Lvmen dle předpokladů zahráli celou novou desku „Amen“, takže co si budeme, tohle bylo naprosto famózní. Až mě překvapilo, jak moc zkurveně dobře ty čtyři skladby naživo dali. Kdyby se mi během začátku za zády neustále nevalil proud lidí, myslím, že se přesouvám do jiných dimenzí hned od prvních tónů. I tak mě to ale čaplo velice brzy. Netrvalo dlouho, a už jsem chtěl tahat řetězy.
Kromě neskutečné tvrdosti příjemně potěšily i klidnější pasáže. Třeba čistý zpěv „we destroy everything – we are losing ourselves“ ve stopě „XXVII“ nebo étericky hypnotizující závěr celého alba. Lvmen mě zasáhli opravdu silně. Ostatně, tak to v těchto situacích bývá. Svou roli hrálo totiž určitě i to, že to pro mě bylo poprvé. To, když se potká s výbornou formou kapely, tak je výsledek víc než jasný. Hodně velká spokojenost. A ty projekce…
Upřímně jsem čekal, že teď už večer trochu zvolní. Lahar mám sice hodně rád, ale to období, kdy jsem je opravdu drtil, je už ta tam. No jo, jenomže Lahar mě velice brzy vyvedli z omylu. Jejich vystoupení byl totální thrashmetalový ortodox. Žádné úhyby stranou, ale jenom plná palba. Zahráli totiž třeba EPčko „Až přijde čas“ a já si tak zase po letech uvědomil, jaký klenot tahle nahrávka je. „SEVŘENÉ RUCE, ZAŤATÉ PĚSTI, V KRVI, OHNI, MRAZU I DEŠTI!“ Tomu se nešlo ubránit. Lahar svojí energií převraceli Bike Jesus na ruby a vzduchem se pravidelně plulo až k zadním schodům klubu. Ďábel byl proti tomu hovno.
Vystoupení nepolevovalo. Naopak jsem měl pocit, že stále graduje. Jak by také ne, když zazněly válce jako „Jít cestou slepou“ nebo závěrečný přídavek „Řecko“, jehož mocné úvodní zvolání bylo jako povel do boje. Lahar tak předvedli precizní thrashmetalový atak. Zavzpomínali na časy s Banánem, dokázali je přenést na pódium se vším všudy a ještě mezi to vložili pár kusů z poslední řadovky „Stínání hlav“. Nešlo chtít víc.
Vzhledem k tomu, že hodina pokročila a Lahar začali o něco později, na poslední Faüst už tak narváno nebylo. Poprvé za celou dobu, se tak dalo po klubu nějak rozumně pohybovat. Navázat na předchozí fičák od Lahar asi nemuselo být úplně jednoduché, nicméně už když si v rámci zvukové zkoušky dali Faüst „Witching Hour“ od Venom, věděl jsem, že tohle bude zase, ty vole, paráda. A bylo tomu tak. Poctivá žánrová exekuce.
Faüst do toho šlapali od začátku do konce takřka bez pauzy. Skvělá byla hlavně jejich sehranost – jak herní, tak pódiová. Během úvodních skladeb z eponymního épéčka předvedli ukázkový synchronizovaný headbanging (protože v metalu stejně nic lepšího neexistuje) a neváhali ho ještě několikrát zopakovat. Kromě těchto nejstarších věcí mě hodně bavily i ty z poslední desky jako „The Cremator“ nebo „Entombed Alive“. Tedy pořádné riffovačky. Také Faüst představili, podobně jako Vole, něco z nové tvorby, i když tady to byla jenom jedna píseň. Mezi ostatní plynule zapadla, takže ani zde nelze hledat nějaké slabé momenty. Faüst jsem už párkrát viděl a myslím, že tady se mi líbili zatím vůbec nejvíc.
Řekl bych, že dalších slov netřeba. Prostě čtyři našlapané koncerty během jednoho večera. Nevzpomínám si, kdy naposledy se mi něco takového poštěstilo. Věřím, že se tato akce povedla po všech stránkách a nezbývá tak než popřát Banánovi hodně zdraví.
Napsat komentář