Slavné jméno a široce uznávaný status kapely ještě nemusí automaticky znamenat vyprodaný koncert. Že bude vystoupení dnes už legendárních sludgemetalistů Mastodon z návštěvnického hlediska celkem průser, jsem začal tušit už při nákupu vstupenky. Do akce zbývaly pouhé dva týdny a na tribunách O2 universa bylo volných míst víc, než by se slušelo. Důvody vidím dva – lístky stály dva tisíce korun a Mastodon u nás hráli naposledy ani ne před rokem. Hádám, že ne každý je ochotný vysolit takovou částku za kapelu, která je sice výborná a úspěšná, nicméně nehraje první ligu popularity. Za tuto cenu jsem před dvěma lety viděl ve vedlejší O2 aréně Iron Maiden, což je trošku jiný kalibr. Zároveň možná dost lidí zašlo na Mastodon loni v létě, kdy vystoupili na Brutal Assaultu, takže to nutkání nemuselo být takové. Obzvlášť za tuto cenu. A jsou opravdu kapelou, která by mohla vyprodat takto velký prostor?
Po příchodu do arény bylo jasné, že se prodeje v posledních dnech nijak dramaticky nezlepšily. Asi vůbec poprvé jsem zažil situaci, abych na podobně velkou akci vcházel mezi turnikety úplně sám, a to jsem přišel zhruba půl hodiny před začátkem programu. O2 universum jsem navštívil prvně. Připadal jsem si tam jako na letišti. Dlouhé a široké chodby, kolem postávající zaměstnanci, eskalátory, spousta dveří neznámo kam. Organizace však byla naprosto jasná, nešlo zabloudit.
Mastodon na této zastávce doplnili Loathe z Velké Británie, v současnosti jedna z komet metalcoru. Kapela jde absolutně mimo můj záběr, nicméně jsem si je při této příležitosti párkrát poslechnul i doma, abych zjistil, o čem zejména jejich zlomové album „I Let It In and It Took Everything“ z roku 2020 je. Loathe sází na osvědčený mix tvrdých slok a jemných refrénů, tedy něco, co v drtivé většině případů fakt nedávám. Mají i shoegazové momenty, kdy zní třeba jako Deftones, což pro mě byly naživo ty příjemnější chvíle. Stejně jako deska, i koncert mě ale po pár písničkách přestal rychle zajímat a spíše jsem tam stál jen z povinnosti. Pohled na prázdné tribuny a prořídlý dav před pódiem byl totiž fakt žalostný. Zároveň to ale bylo stále lepší než pít Staráče za devadesát v prázdné šedivé chodbě.
Největší pozornost na sebe u Loathe poutali zpěváci. Byli totiž dva. Kromě hlavního vokalisty Kadeema France se zpěvů hojně účastnil i kytarista Erik Bickerstaffe, který mi kolikrát přišel jako ten vůbec hlavní. Hudebně to byl jeden breakdown za druhým. Mezi ně vkládali procítěné chorály, kterých bylo rovněž až až. Nejvíce mi ale nakonec vadily efekty kolem, kvůli nimž vše vyznívalo uměle, že jsem si nebyl jistý, co je hráno živě, a co už ne. Loathe skončili o něco dříve, než měli a chvíli to vypadalo, že by snad mohli i něco přidat, ale to se naštěstí nestalo.
Po menší přestavbě kulis (kde se vyměnila červená opona za plachtu Mastodon) se sálem rozezněl „Crazy Train“ od Ozzy Osbourna, což znamenalo jediné, začátek Mastodon. Lidí trochu přibylo, a snad to z pódia nevypadalo až tak blbě, ale stále se dalo v pohodě dostat tam, kam si člověk zamanul, což je samozřejmě jenom plus pro nás zúčastněné. Smůla pro všechny, kdo zůstali doma – hudebně a zvukově byl tohle nejlepší koncert Mastodon, který jsem viděl. Mastodon byli už od svých začátků často kritizováni za to, že nedokážou svou náročnou hudbu dostatečně přesvědčivě předvést také naživo. To mohu bohužel jenom potvrdit. V posledních letech je však tato teze dávno neplatná.
Největší progres udělal zejména bubeník Brann Dailor. Ne snad z hlediska bicích, které jsou vždycky naprosto fenomenální, ale vokálu. Poté, co začal ve velkém zpívat celé skladby, mu chvíli trvalo, než to zvládal přednést také koncertně. Nicméně dnes už všechny ty košaté melodie dává i za vehementního drcení své soupravy. Podobně válel ale už i loni na Brutal Assaultu, takže jsem nečekal nic jiného. Stejně tak jsem už dobře věděl, že nový kytarista Nick Johnston do sestavy zapadnul, byť stále nevím, jestli je brán jako právoplatný člen, nebo pouze host za tragicky zesnulého Brenta Hindse (který navíc z Mastodon ještě před úmrtím nečekaně odešel).
Přestože Johnston nejspíš nebude taková osobnost, jakou byl Hinds, a moje pozornost se po takřka celou dobu setu soustředila na původní trojici, bylo sympatické vidět ho bok po boku s Billem Killiherem vyměňovat si riffy a spletité vyhrávky. Působili jako léta sehrané duo. Hudebně tak nebylo co vytknout, basák a zpěvák Troy Sanders samozřejmě v ničem nezaostával – svoji roli frontmana převzal se vším všudy. Co mohlo být trochu lepší, nebo lépe řečeno překvapivější, byl výběr písní. Mastodon zahráli v podstatě to samé, co na Brutal Assaultu, plus něco navíc. To tedy znamená, že hráli samé pecky a byl jsem spokojený, ale rád bych si poslechl i něco jiného. Třeba z alba „Remission“ bych uvítal raději návrat „March of the Fire Ants“ než opět „Mother Puncher“, z „Crack the Skye“ zas cokoliv jiného než titulku. A mohl bych pokračovat dál. To zásadní však zaznělo. Celkově se jednalo o takový zlatý řez tvorbou, kde si každý přišel na své.
Největším momentem bylo zahrání nového singlu „Your Ghost Again“, který vyšel den před konáním pražského koncertu, takže se jednalo o světovou premiéru. První věc složená po úmrtí Hindse zněla dost přesvedčivě. Má tvrdost původních Mastodon, i chytlavost těch pozdějších. Předcházela jí samozřejmě vzpomínka právě na Hindse, kterému je celá skladba také věnována. Velký ohlas dále sklidila třeba celou halou zpívaná „The Motherload“, podobně roztančená „Steambreather“ nebo neskutečně našlapaná „Megalodon“, při níž dav vířil asi nejzuřivěji. Ocenil jsem ale i závěrečný přídavek „The Bit“, což je píseň Melvins. Po ní už jen před publikum předstoupil Dailor se svými paličkami, řekl pár slov obdivu ke gotické Praze a slíbil, že brzy, snad začátkem příštího roku, budou zpět.
Až na slabou návštěvnost se tak jednalo o výborný koncert. U Mastodon by si šlo ještě postesknout na úplnou absenci jakékoliv show. K mému překvapení neměli ani žádné projekce, jako třeba hypnotizující obrazy na posledním Brutalu. Jejich bravurní muzikantství to však bezpečně vynahradilo. Vidět ho navíc takto zblízka, to bych asi jinde nezažil.
Napsat komentář