Přestože jsem Iron Maiden viděl i loni v Praze v Letňanech, nedalo mi to a jejich stále probíhající turné „Run for Your Lives“ jsem si dal znovu. Hrají na něm totiž pouze staré klasiky, a to se nikdy neoposlouchá. Navíc to nebylo jenom o Iron Maiden. Poslední den Rock for People je sice stále vedený jako přídavkový – speciální, nicméně svým programem se od toho regulérního už moc neliší. Hraje se v podstatě od rána do večera, takže bylo z čeho vybírat.
Dle očekávání se návštěvnická kulisa dost obměnila. Řekl bych, že se věkový průměr zvedl z nějakých třiceti na padesát let. Fanoušky pop punku a metalcoru vystřídali vyznavači heavy metalu. I ti zvládli areál naplnit. Ještě odpoledne se však dalo v pohodě dostat tam, kam člověk potřeboval. Jenom ty vzdálenosti. Úplně jsem zapomněl, jak daleko od sebe na Rock for People leží dvě hlavní pódia. Jsou napříč celým areálem. Stihnout přeběhnout tak, abych viděl začátek každého po sobě jdoucího koncertu, bylo nemožné. Avšak zamrzelo mě to jenom v jednom případě.
Příjezd jsem načasoval na českou kapelu Alice. Nikdy jsem je sice výrazně neposlouchal, ovšem pár dobrých pecek mají. Navíc Alice nyní hraje v původní sestavě, takže o důvod víc si je poslechnout. Stálo to za to. K mému překvapení vystoupení až překypovalo energií, o kterou se kromě hudby samotné staral zpěvák Dan Bárta. Ten samozřejmě stále skvěle zpívá a taky toho po pódiu dost naběhá. Netušil jsem ale, že je také tak vtipným glosátorem. Nevím, jestli si všechny ty sáhodlouhé proslovy mezi písničkami připravuje, nebo mu to tak prostě mozek servíruje, ale bylo to fakt příjemné zpestření.
Alice zahrála asi vše potřebné, takže třeba „Pozdravuj máti“, „Teritoriální král“ či jejich jediný rádiový hit „Ani náhodou“. Došlo ale také na mé oblíbené „Slepej, mladej, mrtvej“ a rovněž „… a to tě trochu bolí“, zřejmě vrchol celého koncertu. Duch Stone Temple Pilots a ostatních devadesátkových titánů byl počas vystoupení opravdu všudypřítomný a zafungoval výborně. Nakonec zazněla jedna přiznaná inspirace, tedy předělávka „Wild Flower“ od The Cult, takže co víc si přát. Škoda jen podivného ukončení, kdy se ještě chystali na poslední písničku, ale pořadatelé je nekompromisně utnuli, přestože ještě pár minut měli.
I když Alice skončila o kousek dříve, Queensrÿche na protějším hlavním pódiu stíhám až během druhé písničky. Zamrzelo, že právě moje nejoblíbenější zahráli hned na začátku, takže otevírali klasikami „Queen of the Reich“ a „Operation: Mindcrime“. I za pochodu jsem ale poznával, že jim to hraje dobře, což jsem si později potvrdil během dalších zásadních titulů „Eyes of a Stranger“ a závěrečné „Revolution Calling“. „Nový“ zpěvák Todd La Torre dává party Geoffa Tatea s přehledem, a i zbytek kapely kolem původních členů, kytaristy Michaela Wiltona a basáka „Eddieho Jacksona“, šlape solidně.
Musím ale říct, že ze všech nedělních kapel zněli jednoznačně nejzašleji, tedy opravdu hodně osmdesátkově, což není vyloženě výtka, ale jejich styl zestárl daleko více než ten Saxon nebo Iron Maiden. Kdo by to byl u takto progresivní kapely řekl. Jejich vystoupení mělo jedno velké mínus, a tím byl zvuk, respektive vítr, který ho chvílemi z velkého pódia zahnal úplně pryč. Občas něco zakolísalo, jindy úplně vypadlo. I tak ale byli Queensrÿche fajn, i když to není úplně můj žánr.
Poté jsem se opět s malým zpožděním vydal konečně na jednu vyloženě „rockforpeopleovou“ kapelu, tedy Knocked Loose, velké jméno současného metalcoru. Šel jsem sem hlavně ze zvědavosti, protože z desek, respektive desky „You Won’t Go Before You’re Supposed To“ a EPčka „A Tear in the Fabric of Life“, mě nebaví. Naživo to dopadlo dost stejně. Vlastně možná ještě hůře. Kromě toho, že mi jejich metal/deathcorová hudba nic neříká a ve věčném omílání breakdownových riffů a uštěkaném vokálu nemám zalíbení, mě ze všeho nejvíce iritovalo to jejich věčné dirigování. Oni toho snad opravdu více nakecali, než zahráli. Neustále měli potřebu říkat publiku, co má dělat, hecovali ho, až z toho vylezla jenom dokola se opakující nuda. Každopádně, já opravdu nebyl cílovka. Pod pódiem měli totiž plno fanoušků, kteří si to užívali a zobali jim z ruky na každý povel. To jen já zatím nebyl poctěn tím darem to uchopit. Hádám, že právě Knocked Loose byli pro většinu návštěvníků celého Rock for People hlavním důvodem si také připlatit za neděli.
Pak už přišla řada na novou vlnu britského heavy metalu. Bylo zvláštní hned po sobě vidět dva z jejích hlavních představitelů, nepočítáme-li tedy Def Leppard, kteří ale z žánru brzy utekli. Saxon jsem za poslední tři roky viděl potřetí a znovu to byla paráda. Sice zahráli opět to samé, takže hity plus pár písniček z posledního období, ale vlastně to ničemu nevadilo. Co také čekat jiného na festivalu. Největší rozdíl byl v prostředí. Vůbec poprvé jsem je viděl venku, což Saxon vrhlo do zase trochu jiného světla. Slyšet třeba festivalovou „And the Bands Played On“ právě na festivalu a za západu slunce… to asi nejde lépe. „There was magic in the air“. Podobně zafungovala i cestovatelská „747 (Strangers in the Night)“.
Vystoupení Saxon opět kraloval zejména zpěvák Biff Byford, jehož charismatický hlas prostě nestárne. Všichni v Saxon si udržují skvělou formu, což potvrzují s každou novou deskou i s každým dalším koncertem. Přestože před rokem oslavili padesát let fungování, rozhodně to nevypadá na konec. Stále mají co říct a heavy metal by mohli vyučovat. Je ale potřeba uznat, že ta největší heavymetalová kapela má parametry přece jenom jinde.
Iron Maiden… co k nim ještě dodat. Turné jsem, myslím, dostatečně popsal v loňském článku o jejich vystoupení v Praze, takže pro detaily skladbu po skladbě odkážu tam. Zde jenom lakonicky dodám, nebo spíše znovu potvrdím, že Iron Maiden jsou nejlepší metalová kapela všech dob. Tečka. Kdo si to nemyslí, tak tomu nerozumí. Takhle jednoduché to je.
Koncert na Rock for People byl ale ještě lepší než ten v Letňanech. Jednak jsem měl lepší výhled, takže jsem celou show krásně viděl a mohl se na ní lépe soustředit, ale především zde byl daleko kvalitnější a hlasitější zvuk. Tím pádem mi přišla lepší i celková atmosféra – jak od publika, které se zde chytalo i na úvodní kusy z prvních dvou alb, tak od kapely, která si evidentně vřelou odezvu užívala. Hlavně Adrian Smith si to dával na kytaru neskutečně a neméně skvěle přidával i doprovodné vokály, což bylo ke konci koncertu potřeba.
Bruce Dickinson se držel takřka bezchybně až do přídavků. Před nimi si jednou posteskl nad chladným počasím (ke konci koncertu už byla fakt kosa), tak možná i to mohl být problém, ale v refrénu „Aces High“ se dost trápil a i následující „Fear of the Dark“ a „Wasted Years“ si musel citelně upravovat. Jinak ale nebylo takřka co vytknout. Naopak, dalším plusem tohoto koncertu bylo zařazení skladby „Infinite Dreams“, což byla jediná změna v setlistu oproti minulému roku. Iron Maiden tuto skladbu hráli naživo naposledy v roce 1988, tedy když byla nová. Nahradila tak „The Clairvoyant“ rovněž z desky „Seventh Son of a Seventh Son“.
Z hlediska pódiové prezentace bylo opět tím nejlepším rozpohybování jednotlivých obalů a samozřejmě dva průchody Eddieho ve verzi „Killers“ a „The Trooper“, kde nechyběla ani česká vlajka. Mezery lze znovu hledat u některých animací. Třeba finální Eddie v rozlučkové „Iron Maiden“ není ani zdaleka tak působivý jako ten plastický či nafukovací. Nejhezčí pódium tak obstaraly písně z období „Powerslave“ a „Seventh Son of a Seventh Son“. Pěkné mi ale přišly i potemnělé uličky raného období prvních dvou řadovek. Kolem a kolem, Iron Maiden jsem viděl popáté, a tento koncert nyní vnímám jako ten druhý nejlepší, protože první setkání s kapelou asi máloco překoná.
Tím pro mě však Rock for People ještě nekončil. Než abych se pokoušel dostat z parkoviště v tom nejhorším možném čase, vydal jsem se poslechnout si konečně God Is an Astronaut, kteří se mi na Brutal Assaultu pravidelně vyhýbají. Musím říct, že to bylo lepší, než jsem čekal a vlastně i docela jiné. Představoval jsem si to jako klidné post-rockové rozloučení, nicméně God Is an Astronaut jsou naživo docela nářez. Místo uspání mě naopak probudili. Jejich rytmická hudba se snadno poslouchá a člověk se na ni dokáže naladit, i když od nich nezná jedinou skladbu. Vzhledem k tomu, že jsou také dost psychedeličtí, se k nim pódium Evropy 2, pro všechny jeho kytky na stropě a chapadla kolem, víc než hodilo. Bylo to tedy poutavé jak hudebně, tak vizuálně.
Návštěva nedělního Rock for People se povedla po všech stránkách. Stěžovat si lze jen na vítr, ale z hlediska jednotlivých koncertů není o čem – jeden lepší než druhý. Vrchol je jasný, ale i ostatní měli co nabídnout. U Saxon jsem to moc dobře věděl, ale že se takhle předvede třeba i Alice, s tím jsem nepočítal. Z nedělního Rock for People se už asi stala pravidelná záležitost, tak uvidíme, koho si mimo svůj typický žánr přichystají na příště. Anebo třeba dojde na něco lákavého i v rámci klasických festivalových dnů. Blink-182 pro mě tímto lákadlem určitě nejsou, ale Faith No More se zrovna chystají něco oznámit na příští rok…
Napsat komentář