Země: Česká republika
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 01.05.2026
Vydavatelství: vlastní vydání
Seznam skladeb:
01. Let’s Find Out
02. How Deep Is the Rabbit Hole?
03. The Gathering
04. Psychomagic
05. Power of Magic
06. Wizardkind
07. The Last Knight
08. Vertigo
09. Final Suicide
Hrací doba: 37:04
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Minulé album tachovské kapely Acid Row „Poisoned Mind“ je pořádná šleha. Doufám, že žádnému vyznavači stoneru neuteklo. Poctivá žánrová exekuce. Jeho kvality neocenili pouze řadoví posluchači, ale také akademická obec, takže si nahrávka odnesla i Anděla v kategorii Rock. Do širšího povědomí se dostali také díky následné spolupráci s Redzedem. Ještě víc snad ale potěšila skladba s Bön & Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. O Acid Row se zkrátka po více jak deseti letech fungování začalo konečně mluvit ve velkém, což jim jistě přineslo dost nových posluchačů, minimálně mě tedy ano. Nástupce „Poisoned Mind“ je tak samo sebou očekávanou událostí. Nakonec přišel po dvou letech a dostal jméno „Magic“.
Na albu „Poisoned Mind“ jsem nechápal především to, jak snadno se poslouchá. Dá se říct, že jsem mu propadl na první dobrou. Ať už jsou to kytarové riffy, chytlavé refrény nebo omamující harmonie, všechny jeho skladby mají nějaký silný motiv, pro který si je zapamatujete. I díky tomu si desku chcete pouštět stále dokola a každý další poslech je jenom lepší a lepší. S novinkou „Magic“ je tomu však docela jinak. Tato nahrávka potřebuje více času. Acid Row se na ní sice nijak zásadně nezměnili, ale svůj stoner-doom tu servírují s větší rozvahou.
Předně bych „Magic“ označil za celkově pomalejší desku. Znovu. Acid Row neustále zpomalují. S každou další plackou. Tak za další dvě řadovky už čekám funeral doom metal. Ani minulé „Poisoned Mind“ není zrovna kvapík, v porovnání se starší tvorbou Acid Row už vůbec ne, ale přece jenom se neslo po většinu času alespoň ve středním tempu. Na novince se Acid Row převalují ve vyčkávacích doomových polohách a do agresivnějších partů se už dostávají jen výjimečně. Nemusí to nutně souviset, ale možná i proto aktuální album nenabízí tolik partů, které jednoduše hned chytnou. Když se ale placka párkrát protočí, ukáže se, že pár takových momentů tu přece jenom je, ovšem v porovnání s předchozím „Poisoned Mind“ jich ubylo. Dokážou být ale podobně silné, a to je hlavní.
Že by mělo být „Magic“ pomalejší, není zprvu zřejmé, protože otvírák „Let’s Find Out“ se nese v docela jiném duchu. Jedná se o klasickou singlovku. Přímočarou, ale účinnou rockovou skladbu se zapamatovatelným refrénem. Její fuzzem zaprášený riff mi hodně připomíná Truckfighters. Příští dění už ale tempo pořádně zatěžká. Na „How Deep Is the Rabbit Hole?“ zaujmou klávesy a až heavy psych nálady o králičí noře, v „The Gathering“ zase výrazná basa a silný závěr s kousavým zpěvem. I tak jsou ale tyto dvě stopy nejméně výrazné, po čase až nudné. Přidat mohu i následující synťákovou mezihru „Psychomagic“. S tou ale začne „Magic“ probouzet daleko zajímavější síly.
„Power of Magic“ nabídne první opravdu super riff. Je to opět ve stylu Black Sabbath, takže nepřekvapivě pořádný heavy doom, ale krásně přiznaný. Dvouminutovka „Wizardkind“ zase po delší době album zrychlí, což je vítaná změna. Potěší i její kytarové sólo. S klipovou skladbou „The Last Knight“, která pojednává o Josefu Menčíkovi (na obalu desky), člověku, který se roku 1938 postavil tankům nacistického Německa na koni a v plné rytířské zbroji, začíná album pomalu gradovat. To nejlepší se ukrývá v závěru. Písně „Vertigo“ a „Final Suicide“ jsou ta pravá stonerová magie. Hypnotizující riffy, vícehlasá zaříkávání, pomalá pnutí, je to tu vše. Zejména „Final Suicide“ se fakt táhne jako smrad a svou atmosférou mi evokuje třeba Uncle Acid and The Deadbeats. Parádní záležitost.
S posledními písněmi se tak Acid Row dostávají na úroveň toho nejlepšího z předešlého počinu. Zatímco „Poisoned Mind“ má neuvěřitelně našlapaný začátek, „Magic“ zase konec. Při vzájemném porovnání řadím předchozí nahrávku o kousíček výše, avšak i novinka má parametry skvělé stonermetalové práce a baví mě asi o něco více než neméně dobré „Afterglow“. Po bryskním úvodu sice lehce ztratí tah, ale postupně se zvedá až k samotnému vrcholu, jímž „Final Suicide“ opravdu je. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se do budoucna pustili Acid Row tímto vrstevnatým a náladotvorným směrem ještě hlouběji. Už to párkrát v historii dokázali (skladby „No Church on Sunday“, „The Emperor“), a vždy to stálo za to.
Napsat komentář