Kdybych měl dát dohromady seznam mých nejposlouchanějších kapel za poslední desetiletí, IDLES by na něm rozhodně nechyběli. Oblíbil jsem si je v období první desky „Brutalism“, tedy v roce 2017. Tehdy jsem je nemohl dostat z přehrávače. Má obliba dostala ještě větší grády s vydáním následující nahrávky „Joy as an Act of Resistance.“, s níž se IDLES oficiálně stali fenoménem nové britské post-punkové vlny. Právě po vydání druhé řadovky jsem je viděl také poprvé naživo a dnes s odstupem času musím konstatovat, že to byl jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy zažil.
Tohle všechno je historie za chvíli už deset let stará. IDLES od té doby nadále rostli – vydávají ještě úspěšnější desky a hrají ještě větší koncerty, avšak tu původní esenci nové, čerstvě nasrané a provokující kapely už nic nenahradí. Tak to ale bývá u většiny skupin. IDLES však přesto stále baví, a tím spíše naživo. I proto jsem si nechtěl nechat jejich letošní koncert ve Forum Karlín utéct, přestože jsem na nich byl celkem nedávno, před dvěma lety.
Ony vzpomínky na dva roky starý koncert však provází pachuť. Ani ne tak kvůli výkonu IDLES, který byl dle očekávání dobrý, ale kvůli prostoru, v němž se vše odehrávalo. Bylo jím holešovické SaSaZu, pěkně zkurvené místo, na které jsem od té doby nepáchl. Namísto hudebního potěšení jsem si totiž odnesl spíše vzpomínky na neskutečné fronty, přebasovaný zvuk, nízké pódium a světla nastavená tak, že nebylo nic vidět. To vše v kulisách připomínajících laciné kasino.
Prostory Forum Karlín slibovaly docela jiný zážitek. Je to prostě místo vytvořené pro koncerty, takže nic složitého, jenom velká plocha s pódiem, místem pro zvukaře a galeriemi po obou stranách. Nic tu zbytečně nepřekáží. Zvukově je to tu také vždycky v pohodě. Jediné, co tak k pořádně punkovému zážitku chybělo, byla možnost lézt na pódium, ale to vzhledem k současné velikosti IDLES už asi není možné. Nicméně s tímhle se dokáží IDLES velice zkušeně vypořádat. Když nemohou fanoušci za nimi, mohou oni za fanoušky, a tomu se věnují opravdu poctivě.
Z předkapely Enola Gay ze Severního Irska jsem toho moc neměl, ale i z té čtvrthodinky, co jsem stihl, mi přišli fajn. Jsou docela podobní IDLES, jenom využívají více vlivů industrialu, takže to bylo celé dost uskřípané a navíc došlo i na vyloženě rapové pasáže. Zajímavý pohled na žánr post-punku. Řadovou nahrávku však zatím na kontě nemají a ze dvou dostupných EPček nebo kupy singlů mě moc nenadchli. Potenciál pro další zajímavé ostrovní jméno tu ale jistě je.
IDLES nastoupili s patnáctiminutovou prodlevou, kdy museli naladit klavír, který následně použili asi jenom jednou. Punk jako svině. Zahráli vlastně dost podobný set jako tenkrát v SaSaZu, jenom ho osekali o tehdy novinkové písně z alba „TANGK“, což mi nevadilo. Bohužel to ale odneslo i pár skladeb z „Joy as an Act of Resistance.“, a navíc tyto „vystřižené“ kusy nebyly ničím nahrazeny, takže celkově hráli IDLES kratší dobu, ale možná i proto na mě působil celý koncert nabitějším dojmem. Nebyla tu totiž žádná hluchá místa. Jakože ani vteřina. Dobře, po sobě jdoucí „POP POP POP“ a „Car Crash“ úplně nepatří k mým oblíbeným peckám IDLES, ale ani tato odpočinková, lehce elektronická pasáž vystoupení mi nepřekážela. Zajímavá byla i úvodní „Levitator“, neznámá skladba, kterou momentálně otevírají své koncerty. Hlavně její konečný slogan „YOU RACIST CUNTS“ utkvěl v hlavě.
Jinak byli ale IDLES především o hitech a je jedno z jakého období. Už jako druhá zazněla „Never Fight a Man With a Perm“ a hned za ní šla na řadu „Mother“. Start jako víno. Úprava textu na „the best way to scare a fascist is to read and get rich“ se rychle ujala a refrén „MOTHER! FUCKER!“ už zněl na celý Karlín. Nevím ani s jakou písní s tím začali, ale kytaristé Mark Bowen a Lee Kiernan skákali do publika takřka neustále. Během některých skladeb tak trávili více času na lidech (nebo mezi nimi), než na pódiu. Bylo super zažít tuto atmosféru zblízka, takže rozhodnutí držet flek vepředu, bylo správné. Energie mají IDLES stále na rozdávání a já rád přijímal.
Hodně po chuti mi byly i klidnější kusy jako „When the Lights Come On“ nebo „The Beachland Ballroom“, během kterých se rozvášněný hardcorový kotel proměnil v romantickou tančírnu, takže to nebylo jenom o agresivním nářezu, ale to už je u IDLES zajetým standardem. I když na to úplně nevypadá, Joe Talbot dokáže zazpívat ledasco, přestože jak poznamenal, si právě neprochází zrovna příjemným obdobím. Možná i proto ho reakce publika po baladě „The Beachland Ballroom“ upřímně dojala. Tradičně výborná pak byla rytmická sekce Jon Harper na bicí a Adam Devonshire na basu. Právě na nich muzika IDLES stojí. Vtlučou rytmus do hlavy, ať se vám to líbí, nebo ne. Tradiční „Divide and Conquer“ v tomto směru kralovala, roztančené „Mr. Motivator“ nebo „Dancer“ pak zdatně sekundovaly.
IDLES jsem viděl potřetí, takže bych tu už mohl začít vypisovat, jaké všechny skladby bych rád naživo slyšel místo koncertních stálic, a že by jich bylo dost. Starší pecky totiž začínají být na ústupu. Třeba nezařazení „Colossus“ mi přijde troufalé až vulgární. Dokud mě ale jejich koncerty baví v celé své délce a dokud ze setu nevypadne pro mě zcela zásadní „1049 Gotho“, tak si stěžovat nebudu. IDLES si stále drží svoji koncertní úroveň sakra vysoko a já jen doufám, že se jim podaří vyšvihnout i tu studiovou zpět tam, kde ještě před pár lety byla.
Napsat komentář