Datum: 05.-06.08.2026
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Amenra, Armored Saint, Aura Noir, Body Count, Bölzer, Coven, Death Angel, Elder, Front Line Assembly, Fu Manchu, Kylesa, Lvmen, Metal Church, Samael, Tormentor, Triptykon
STŘEDA
Středa pro mě byla dost možná nejočekávanějším dnem, jelikož večerní program skýtal hned několik atraktivních jmen. Odpoledne jsem začal za neskutečného vedra s klasiky heavy metalu, americkými Armored Saint. Viděl jsem je již potřetí a znovu to byla sázka na jistotu. John Bush je stále ve výborné formě. Nějaké ty ječáky už působily na sílu, ale jinak dával vše s přehledem. Začali s novinkou „Close to the Bone“, ale poté už se hrály očekávané kusy, což je asi jediné úskalí jejich koncertů – hrají tak nějak pořád to samé. Potěšila ale úplně závěrečná „Mad House“, kterou jsem naživo ještě neslyšel.
V heavymetalovém rozpoložení jsem pokračoval i nadále. Na hlavním pódiu se ukázal Metal Church, kapela, která si v uplynulých letech prošla personální obměnou. Zesnulého zpěváka Mikea Howea nahradil Brian Allen a na basu nyní figuruje David Ellefson známý z Megadeth. Jeho slávy Metal Church teda využívá, jak se dá, a jeho jméno bylo zmíněno alespoň třikrát. Metal Church hrál jenom z prvních dvou alb plus jednu novinku. Čekal bych, že už jenom z úcty zařadí také něco z éry s Howem, ale nestalo se tak. Každopádně i v této sestavě jim to hraje dobře a hity jako „Gods of Wrath“ nebo „Beyond the Black“ mají stále velkou sílu.
Progresivně stonerové těleso Elder ze Spojených států patří v rámci žánru k nejzářnějším jménům, a to také náležitě potvrdili. Zahráli tři více jak desetiminutové skladby a byl to trip se vším všudy. Zejména poslední „Halcyon“ mě odpravila. Začali novinkou „Sigil to Ruin“ z desky „Through Zero“. Do ní se stále dostávám, takže jsem si poslech neužil tak, jako v případě navazující starší kompozice „Blind“. Bylo to výborné, a to navzdory tomu, že moje nejoblíbenější písničky Elder jsou úplně jiné. „Halcyon“ pak bylo přenesení do jiných světů. V tuto chvíli pro mě jasně nejlepší koncert festivalu.
Po Elder přišlo trošku hektičtější období, kdy jsem chtěl stihnout i něco ze Samael, takže jsem se přesouval do přední části festivalu, zatímco Švýcaři už hráli. Věděl jsem, že letos hrají hodně z alba „Ceremony of Opposites“, které mám docela dost rád, podobně jako jejich zbylé black doomové desky. Samael se však daleko více věnovali pozdějšímu albu „Passage“, což už je takový taneční black metal. Nic pro mě. Ale slyšel jsem alespoň titulní skladbu „Ceremony of Opposites“ a „Baphomet’s Throne“.
S koncem Samael zase spěchám dozadu na scénu Obscure, kde hrají Coven. Stíhám je celé, protože začínají později. Coven jsou stará psychedelická kapela ze šedesátek, která se proslavila nahodilými spojitostmi s Black Sabbath. Z původní sestavy je přítomna pouze zpěvačka Jinx Dawson, která kapelu rovněž proslavila ukazováním paroháče. Jejich satanistický obřad je dnes spíše jen reliktem doby. Okultní atmosféra z toho už nejde, ale když začali všichni členové opakovat různá zaříkávání, bylo to trochu působivé. Jsem rád, že jsem měl příležitost Coven vidět, ale bylo to spíše jen ze zajímavosti.
To následující Kylesa potěšila mnohem více. Jejich řízný sludge metal mě bavil víc, než jsem čekal. Nikdy jsem je nijak neposlouchal, ale nyní mi je jasné, že bych měl začít. Styl mají postavený zejména na rytmech a dvou průrazných vokálech – ženském a mužském. Bavilo mě hlavně, jak z jejich podoby sludge stále ční starý hardcore punk, takže to nebylo nic pomalého a valivého, jak bývá v tomto žánru zvykem, ale spíše pořádná jízda s jasným tahem vpřed. Ani na chvilku mě to nenudilo, a to jsem v podstatě nic neznal. Jenom škoda, že začali tak pozdě. Sice říkali, že mají problém s kytarou, ale nakonec spustili přesně ve chvíli, kdy z davu začala odjíždět sanitka. Ano, lidé kolabovali.
Po Kylesa bylo konečně trochu času na větší odpočinek. Kroky ale jasně směřovaly někam do blízkosti scény Octagon, protože právě tam se chystali vystoupit Bölzer, jedna z nejpůsobivějších kapel na poli black/death. Octagon mezi hradbami je z hlediska estetiky pro Bölzer jako dělaný – temný a sevřený. Náležitě toho využili a ve dvou naladili strhující atmosféru plnou vířivých riffů a horlivých výkřiků. Potěšilo, že hráli zřejmě také něco nového, protože dvě skladby jsem vůbec nepoznával. Ve zbytku se soustředili na již osvědčené kusy jako „The Archer“, „C.M.E.“ nebo „Entranced by the Wolfshook“. Její riff představuje stále něco naprosto neskutečného. Výborné vystoupení.
S následující kapelou se žánr zas tak nezměnil, dokonce ani země ne, tedy Švýcarsko. Triptykon jsou ale přece jenom daleko větší pojem. Viděl jsem je potřetí a musím říct, že tohle bylo snad vůbec nejlepší. To, že zahrají skvěle, bylo jasné. Své ale udělal především výběr písní, kdy jsem vůbec poprvé slyšel živě něco z alba „Monotheist“ od Celtic Frost, tedy prudký otvírák „Progeny“, atmosférickou „A Dying God Coming Into Human Flesh“ a závěrečný opus „Synagoga Satanae“. Jenom tyto tři skladby samy o sobě byly fantastické. Hlavně během „A Dying God Coming Into Human Flesh“ se odehrávalo snad něco mezi nebem a zemí, jak působivé to bylo. Začátek vystoupení patřil těm úplně nejstarším Celtic Frost, kdy otevřeli s legendárními „Circle of the Tyrants“ a „Into the Crypts of Rays“. Druhou z nich jsem rovněž nikdy neslyšel. Tvorbu samotných Triptykon tvořily „Goetia“, „Demon Pact“ a „Aurorae“, rovněž neuvěřitelné věci. Když zněla pevností „Goetia“, říkal jsem si, že to musí být to nejtvrdší a nejtemnější, co jsem kdy slyšel. Geniální koncert. Vzpomínka na první kapelu Thomase Gabriela Fischera Hellhammer a jejich hit „Messiah“ ho pak jenom vyšperkovala k dokonalosti.
Poslední středeční kapelou v mém programu byla Amenra. Nejsem kdoví jaký post-metalový nadšenec, ale jejich koncerty mě vždycky baví. Belgická formace se k mému potěšení nejvíce soustředila na desku „Mass VI“ a v určitých momentech to byl teda velký tlak. Potemnělé pódium, na kterém se jen kácely siluety do rytmu, vypadalo moc dobře a bylo vidět, že do toho řežou, seč jim síly stačí. Hlavně zpěvák Colin H. Van Eeckhout vypadal, že tam nechá hlasivky. Působivé, hodně emocionální, ale tvrdé, čímž nakonec Amenra víc než dobře navázala na předchozí dvojici Bölzer a Triptykon.
ČTVRTEK
Na čtvrtku bylo nejvíc na prd to, že docela dost kapel, které bych moc rád viděl, hrálo už brzo ráno. Konkrétně Cryptic Shift, kteří celý den zahajovali, a poté také The Casualties, Deceased, Sanguisugabogg a Castle Rat. Asi jsem máslo, ale dorazil jsem zhruba až na Death Angel kolem páté hodiny. Konečně je vidím, na Brutal Assaultu jsou vůbec poprvé. K mému zklamání však hrají z většiny novější tvorbu, která mě moc nebere. Ocenil jsem klasiky „Seemingly Endless Time“ a „Evil Priest“, ale jinak to byla spíš zívačka. Hlavně zahráli „Claws in So Deep“, snad jejich nejhorší písničku vůbec. Stihli všehovšudy asi sedm skladeb. Mohlo jich být ovšem klidně víc, kdyby Mark Osegueda neměl potřebu se furt vykecávat. Zklamání.
To od Body Count jsem toho naopak moc nečekal, a nakonec dostal o mnoho víc. Předvedli na jejich poměry až brutální set, kdy sice možná trochu zbytečně, ale zato velice účinně, začali přehráním legendárních kusů „Raining Blood“ a „Postmortem“ od Slayer, ale poté pokračovali tím říznějším i ze své vlastní tvorby. Došlo tak třeba na „Point the Finger“, kde nechyběla vzpomínka na Rileyho Gaylea z Power Trip, nebo řezničinu „Manslaughter“, která pojednává o sílícím zženšťování chlapů, což zkušený glosátor a rapper jako Ice-T neváhal vtipně okomentovat. Ledové-Téčko je stále ve formě. Za pomoci svého syna oddiktoval celý koncert ve velkém stylu a rovněž bylo fajn vidět, že i kytarista Ernie C stále válí. Jak Ice-T poznamenal, bylo jim zkrátka u prdele, jestli na Brutal patří a jestli jsou tu tvrdší nebo rychlejší kapely. Oni valili svůj Body Count’s in tha House a zaplněnému prostoru pevnosti se to líbilo.
Body Count skončili o dobrých patnáct minut dříve, což je škoda, ale hrálo mi to do karet vzhledem k Lvmen, kteří se už chystali ve stísněném Octagonu. Lvmen jsem viděl nedávno, ale jejich nová deska „Amen“ je natolik působivá, že jsem si ji chtěl dát ještě jednou. Stále ji totiž hrají celou. Měli hodinu času, takže zde navíc stihli přida ještě t jednu starší skladbu na závěr. Bylo to opět pohlcující a já zase cítil tíhu světa na svých bedrech. V klubových prostorách mi to však přišlo ještě pod větším zvukovým tlakem. Na Octagonu zase udělalo své okolní prostředí, tedy hradby a na nich čtyři černé postavy, které půlku koncertu jenom stály a tajemně přihlížely, což se hodilo k projekcím. Oboje tak mělo něco do sebe. Na Lvmen bych klidně mohl jít i třikrát za sebou.
Aura Noir předvedli speciální set, v němž přehráli celé album „Black Thrash Attack“, novodobou klasiku z roku 1998. Název alba je všeříkající. Je to prostě black thrash podle starých tradic. Aura Noir ho ovládají jako málokdo. Naživo je to vždycky vražda. Nariffovaná jízda bez zbytečných prostojů a vymýšlení. Zároveň se jim i podařilo ukázat bohužel možnou blízkou budoucnost extrémního metalu – kytaristé budou sedět na kancelářských židlích. Takhle totiž odehrál koncert Aggressor. Ke konci ještě přidali píseň „Condor“ a bylo hotovo. Aura Noir odhoblovali se vší poctivostí.
Jedním z vrcholů letošního Brutal Assaultu pro mě byli Fu Manchu. Kapela, která k nám moc nejezdí, a pro Brutal není úplně typická. Jejich svěží stoner rock však patří k mým nejoblíbenějším. Vystoupení snad ještě předčilo má očekávání. Tuny fuzzu na kytarách, bryskní bicí a zpěvák Scott Hill plný energie. Od Fu Manchu nešlo chtít víc, snad jen aby hráli déle. Výběr skladeb byl parádní. Mělo to grády hned od první „Hell on Wheels“. Došlo i na skejťáckou „Evil Eye“, ale nejlepší pro mě byla „King of the Road“, kde Fu Manchu opravdu zařadili nejvyšší rychlostní stupeň a uháněli kupředu. Ve správných momentech ovšem uměli i zpomalit a posunout se k zemitějšímu metalu, což byla třeba novější „Hands of the Zodiac“ nebo závěrečná „Saturn III“, s níž se jejich otřískaný plymouth vznesl až někam do vesmíru. Famózní.
Celý den jsem přemýšlel, jestli čekat na Tormentor. Ti vystupovali až ve čtvrt na tři jako úplně poslední kapela dne. Podobně blbý čas mají vždycky, takže jsem si řekl, že jestli na ně někdy počkat, tak teď, když už je tolik hodin. Čekání jsem vyplnil Front Line Assembly, což byl krok do neznáma. Jméno samozřejmě registruji. Jde o kanadskou legendu electro-industrialu fungující už od osmdesátých let. Vyklubala se z toho slušná tančírna s chladnou, strojovou atmosférou. Pozornost na sebe strhával zejména jeden z klávesáků, který neustále lezl na své synťáky a házel tam sebou. Na zpestření v pohodě, a z ranku letos viděných electro kapel mě bavili nejvíce.
Čekání na Tormentor se asi vyplatilo. Tormentor jsou stará maďarská legenda původního black metalu, v jejichž čele je Atilla Csihar. Žijí především ze slávy svého frontmana a také starého dema „Anno Domini“, z něhož se hrálo především. Bylo fajn slyšet opusy jako „Elisabeth Bathory“ živě, nicméně v případě Tormentor se opravdu jednalo pouze o pomyslné vyškrtnutí jména na seznamu. Viděl jsem, bylo to dobré, ale jednou mi to stačilo. Myslel jsem, že budou mít i větší show, ale Atilla si vystačil jen s jednou lebkou, se kterou kolem sebe mával, tak jako v Mayhem. Jednou se také oblékl do kostýmu prasete a plazil se po zemi. To je asi to nejzásadnější, co si z Tormentor budu pamatovat.
Napsat komentář