Datum: 07.-08.08.2026
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Animals as Leaders, Candlemass, Coroner, Corrosion of Conformity, Demolition Hammer, HEALTH, Left to Die, Monstrosity, Mortal Sin, Perturbator, Primus, Slift, Sněť
PÁTEK
Třetí festivalový den jsem započal s naší deathmetalovou reprezentací Sněť. Jediné české jméno na hlavní scéně se na koncert evidentně připravilo a vykoupilo všechny marshally v blízkém okolí. Později jsem se dozvěděl, že tato hradba ze zesilovačů nebyla jejich iniciativou, ale vtípkem stage manažerů, každopádně to vypadalo dost přísně. Stejně jako vlající ohořelé logo. Jenom ten digitální plamínek na obrazovce do staré školy úplně nezapadal. Sněť předvedla skvělý set, jehož tři čtvrtiny tvořila nová tvorba z chystané desky „V bažinách vědomí“, a tak jsem se začal chytat až s posledními třemi skladbami, což bylo intro „Útes mrtvol“, „Kůň kadaver“ a nakonec „Groteskní hybrid“, takže paráda. Při rozjíždějícím se riffu z intra jsem měl husinu. Dle zahraných novinek bude nová nahrávka pokračovat ve stylu „Mokvání v okovech“. Stylově se tak u Sněti nic nemění. Poctivý metal smrti a naprosto sebevědomý výkon na hlavním pódiu v dobrý odpolední čas, kterému přihlížel slušný počet diváků.
Hned po Sněti se stočil žánr Brutal Assaultu úplně jinam. Vedle začali Corrosion of Conformity, kapela, u které opravdu záleží, jakému období se budou věnovat. Ono tedy bylo dopředu jasné, že to nebudou žádné původní crossoveroviny ani hardcory. To C.O.C. už nějakou dobu nehrají a je to škoda. Éra 82-91 jako by neexistovala. I tak jsem ale moc rád viděl poprvé na vlastní oči kytarové duo Pepper Keenan a Woody Weatherman bok po boku. Pepperův hlas je stále jedním z mých nejoblíbenějších ve stoner žánru, což jsem si potvrdil zejména během hitu „Albatross“. Soustředili se hlavně na novou desku „Good God / Baad Man“ a neznělo to špatně. Sice nejsem vyznavačem jejich jižanského ražení, ale naživo to bylo dobré.
Dále jsem pokračoval s Animals as Leaders. Potvrdily se zvěsti o tom, že mají zpravidla neskutečný zvuk. A bylo to opravdu naprosto křišťálově čisté. Všechny nástroje byly krásně slyšitelné, což je vzhledem k jejich instrumentální a technické náročné hudbě klíčové. V jejich začátcích jsem sledoval každé nové album, ale později jsem je ztratil z radaru. Vypadá to ale, že status přední progresivní djentové kapely stále s jistotou obhajují. Pro zpestření mezi ostatními nářezy mi přišli Animals as Leaders vhod.
V progresích se pokračovalo i nadále. Na vedlejším hlavním pódiu se představili Coroner. To, že jsou ze Švýcarska, nezapřou – naprosto precizní vystoupení. Přitom stále uchovávají energii thrash metalu. Coroner mají po vydání návratové desky „Dissonance Theory“, která je skvělá, takže jsem ocenil, že se jí snad z půlky koncertu věnovali. Fanoušci nepřišli ale ani o povinné kusy jako „Divine Step (Conspectu Mortis)“ či „Serpent Moves“. Trochu překvapivě se ale nedostalo na nic z řadovky „No More Color“. Ani to ale koncertu nijak neuškodilo. Viděl jsem je na Brutal Assaultu podruhé, a opět patřili k tomu úplně nejlepšímu. Coroner prostě umí. Ocenil jsem také jejich klávesáka. Ten sice za svým nástrojem vypadal na pódiu jako když nedopatřením, ale tím víc pohled na něj bavil. V pár mezihrách mu ale dali prostor vyniknout.
Dalším v mém programu byl až jeden z headlinerů letošního ročníku, američtí Primus. Stejně jako Body Count ani Primus do pevnosti žánrově úplně nezapadají. V případě Primus je to teda ještě markantnější odchylka, protože si nevzpomínám, aby se na Brutal Assaultu hrál někdy funk. Primus je každopádně jméno uctívané napříč žánry, včetně metalu. Však také jeden z jeho členů, kytarista Larry LaLonde, stál skrze Possessed u zrodu death metalu, což basák a tvář kapely Les Claypool neváhal vtipně zmínit, kdy slavný pokřik „Primus sucks!“ upravil na „Larry LaLonde, the godfather of death metal, sucks!“
Vystoupení Primus bylo tak podivínské, jak se jen dalo čekat. Jejich chytlavé, basou poháněné groovy se snadno zarývaly publiku pod kůži, ale dost záleželo, jestli se jednalo o nějakou známou skladbu, nebo něco méně profláklého. Mě zpravidla Primus nejvíce bavili, když to jelo, takže skladby jako „Too Many Puppies“ nebo „Wynona’s Big Brown Beaver“. V klidnějších pasážích nebo v případě písní, které jsem neznal, se z toho trošku stávalo čekání na to, co přijde. Hlavně nedali moje nejoblíbenější pecky „Frizzle Fry“ či „John the Fisherman“, které o koncert později zahráli, sakra. Claypool to ale držel při životě svým zpěvem/vyprávěním po celou dobu. Rozhodně jsem rád, že jsem je mohl vidět, i když nejsem žádným velkým příznivcem.
Jako poslední páteční chod si dávám australské thrashery Mortal Sin. Jejich debut z roku 1987 „Mayhemic Destruction“ je zapomenutou klasikou žánru, a i poslední album „Psychology of Death“ je dost dobré. Jenomže od něj uběhlo už patnáct let. Vůbec jsem nevěděl, že Mortal Sin nějak existují, natož že se vydali do Evropy. Minulý rok však obnovili po letech činnost a teda stojí to za to. Omlazená sestava má energie až až, ale i staří psi Andy Efichiou na basu a zpěvák Mat Maurer za to umí stále vzít. Mortal Sin předvedli naprostou smršť. Dav jim to patřičně vracel, ve stísněném Octagonu to byla mela. Jedno z největších překvapení festivalu. Hráli především ze dvou zmíněných desek a v podstatě to bylo, co skladba, to perla. Nejlepší thrash metal ročníku.
SOBOTA
Poslední festivalový den pro mě byl jednoznačně ten nejslabší. V podstatě tu nebylo jediné jméno, které bych vyloženě musel vidět. Začal jsem jistotou, tedy Demolition Hammer. Tato newyorská mlátička znovu drtila jako kráva, jinak to ani neumí. Co mě ale potěšilo nejvíce – Demolition Hammer budou po více jak třiceti letech vydávat nové album. Zahráli z něj ochutnávku „Execution Style“ a byl to nasypaný thrash ve stylu desek „Tortured Existence“ a „Epidemic of Violence“, z nichž hráli zbytek setu. Zpěvák Steve Reynolds také vzpomněl na nedávno zesnulého Lou Kollera z legendárních Sick of It All, přičemž přehodil svoji basu na kytaristu Jamese Reillyho a spustili od nich dávnou „We Want the Truth“. Kromě toho ale byli Demolition Hammer nesmlouvavý thrash metal, jemuž není co vytýkat.
Docela jsem se těšil na death metal Monstrosity. Měli ohlášený speciální set dedikovaný pouze prvním dvěma nahrávkám, které jsou od nich ty nejlepší. Koncert to byl ale dost rozporuplný. V jedné písni se zasekli a museli znovu navazovat, na pódiu za sebou neměli vůbec nic, jen černou obrazovku, a hlavně měli mezi každou písní divné prostoje na občerstvení, kdy ani nic neříkali směrem k publiku. Prostě jenom dlouhé ticho. Takovéto pauzičky jsem viděl snad jen u AC/DC. Zajímavý byl také konec, kdy zpěvák až vyčítavě prohlásil, že jim bylo přiděleno ještě pár minut navíc. Dali jednu novou věc, a ta byla strašná. Až na pár skladeb z desky „Millennium“ bylo toto vystoupení největším zklamáním festivalu. Jakožto hlavní tahák na nedělní afterparty v Praze tedy moc nenalákali.
Poté jsem šel do neznáma, na francouzskou kapelu SLIFT, okolo které už několik let kroužím, ale prozatím jsem se pořádně nedostal k tomu si ji nastudovat pečlivěji. Jejich nové album „Fantasia“ mě ale celkem baví, takže jsem byl zvědav, co naživo. SLIFT do toho k mému překvapení dost šlapali. Na pódiu se neustále něco dělo a stejně tak i v jejich rozmanité spacerockové hudbě. Měli také zajímavě postaveny nástroje, kdy byl bubeník uprostřed jeviště, ve stejné rovině jako kytaristé, což se moc často nevidí. Skladby z nové desky jsem poznával a bavily mě. Celkově koncert utekl, takže soudím, že v pohodě.
Jako další jistotu jsem zvolil Candlemass. Ti slaví čtyřicet let existence, tedy čtyřicet let doomu. Začali zostra jedním z největších hitů „Bewitched“ a v kadenci klasik vlastně nepřestali, protože hráli jenom samé osvědčené kusy, které každý příznivec žánru musí znát. Jejich tvrdé riffy, včele se skvostným „Under the Oak“, a mohutné vokály jsou naživo vždycky masakr. Atmosféru ještě podpořila čtveřice postav na hradbě s loučemi. Škoda že nehráli o něco později, aby byla pořádná tma.
Že budou dobří i Left to Die, jsem rovněž věděl. Stále mi ale koncept této kapely přijde trošku zvláštní a tím spíš i prostor a čas, jaký zde dostali. Left to Die přehrávají staré klasiky od Death naprosto precizně. Zní to super, ale pořád je to jenom pocta tvorbě Chucka Schuldinera. Je tu sice kytarista Rick Rozz, který se podílel na skládání alba „Leprosy“ a hrál na starých demáčích, ale z jakého titulu přehrávají vály jako „Scream Bloody Gore“ nebo „Zombie Ritual“, nevím. Dávali by větší smysl na menším pódiu, či alespoň v jiný čas, a ne ten hlavní. Čistě hudebně to byla samozřejmě paráda, když hrají jeden deathmetalový hit za druhým. „Evil Dead“, „Pull the Plug“, rád jsem si je poslechl naživo.
Tím pro mě hlavní program skončil. Jelikož by to bylo na odjezd z Josefova ještě příliš brzy, rozhodl jsem se opět vstoupit do neznáma. O HEALTH slyším neustále, ale nikdy jsem je neposlouchal. Psalo se o nich jako o industrial noise rocku, ale teda nevím. Noise rock jsem tu určitě neslyšel a industrial jen tak letmo. Jednoduše řečeno to byla další diskotéka s pěknými světly, kde byl extra výrazný hlavně sametový, shoegazový zpěv, který působil jako od jiné kapely. Čekal jsem zkrátka něco tvrdšího, ale tím, že jsem přišel až tak na půlku setu, se to dalo vyslechnout.
V podobném duchu jsem pokračoval i nadále a tím se i loučil s letošním Brutal Assaultem. Na hlavním pódiu se objevil Perturbator. S těmi jsem už jednou měl tu čest. Podobně jako HEALTH, i oni na mě nejvíce zapůsobili svoji světelnou show. Hudebně Perturbator stojí na synťácích a bicích, a právě tyto dva nástroje hezky čněly z pódia na barvitém pozadí, či vykukovaly z poza mlhy. Není to nic, co bych poslouchal, ale ten jejich atmosférický retro taneční styl už tak nějak patří k rozlučkám s Brutal Assaultem. Nemusel jsem vidět celé vystoupení, stačila půlka. Na zadních scénách se ještě hrálo, ale já už to pro letošek zabalil. Už takhle jsem zde byl v sobotní večer jenom na čumendu.
Finální top pětka za mě vypadá asi takto:
- Triptykon
- Fu Manchu
- Mortal Sin
- Coroner
- Sněť
Napsat komentář