Vidět kapelu na jejím vrcholu, to je samozřejmě nejvíc. Nejlepší období té které skupiny se sice během jejího fungování určuje celkem obtížně, ale i tak se dá vytušit – jednotliví členové jsou zpravidla v nejlepších (mladších) letech a zároveň vydávají prostě hodně dobrou hudbu. Svoji nejvyšší úroveň má každá kapela někde jinde, ale když se bavíme skutečně o těch zásadních uskupeních, která třeba hýbou celou scénou, tak je chcete vidět právě v tom nejlepším období o to více. A to je, mám tušení, případ Turnstile, americké hardcorepunkové senzace.
Turnstile mají aktuálně venku novou řadovku „Never Enough“, takže ji právě propagují na turné. Už teď je zřejmé, že je to mezi fanoušky další hit. Navíc má parametry přilákat i nové příznivce, co na ně v období předchozí placky „Glow On“ ještě nestihli naskočit. Právě s „Glow On“ se Turnstile podařilo vystřelit. Opustili svázanou hardcorovou klec a vydali se vstříc popovým melodiím a chytlavým tanečkům. Vyplatilo se, protože tím svůj hardcorový výraz vydatně zavlažili a zatraktivnili. Takováhle kapela mi scházela. Já na ně přišel s ještě starším albem „Time & Space“, a už tam bylo znát, že na to jdou trochu jinak. Od úplně prvotních EPček jedoucích ještě v hodně dřevním hardcoru ušli zkrátka velkou cestu.
„Glow On“ způsobilo poprask a „Never Enough“ je na tom z hlediska pozornosti a úspěchu snad ještě lépe. Logicky, očekávání byla obrovská. Jsou tedy Turnstile na svém tvůrčím vrcholu? Asi ano. Mě sice „Never Enough“ nenadchlo tolik, jak jsem si sám přál, nicméně stylově stále představuje Turnstile tak, jak si je většina z nás zamilovala. Je to vlastně spíše pokračování či přídavek ke „Glow On“. Jeho mladší brácha. Nic nového totiž nepřináší. Turnstile udržují formu a jejich popularita stále roste. Hrají je na sportovních utkáních, vystupují v televizních pořadech, jsou vysoko v žebříčcích, mají v zádech silnou základnu oddaných fanoušků, no a jejich vystoupení, ta se stala pojmem. A právě tenhle příval živé energie jsem chtěl zažít na vlastní kůži.
V České republice hráli Turnstile naposledy před šesti lety na festivalu Rock for People. Už tam mě to tehdy táhlo, ale nakonec jsem se nezúčastnil. Předtím se u nás ukázali dvakrát v roce 2015, a toť vše. To vystoupili v Praze a v Ostravě. Pražská zastávka se konala na Sedmičce, což myslím krásně ilustruje, jak moc Turnstile vyrostli, protože nyní už to byl velký sál Lucerny. Trochu bizarní prostor na podobný koncert, ale budiž. Kulisy nejsou to nejdůležitější, i když nemožnost skákání z pódia atmosféře určitě něco ubrala. Turnstile jsou totiž tou kapelou, kde lidé skáčou jak zběsilí i na balady. Nejpalčivějším tématem tak mohl být nakonec zvuk. Ten bývá ve velkém sálu Lucerny všelijaký, ale z mého místa byl po většinu koncertu dobrý.
Jako předkapela byla pouze pár dní před akcí ohlášena tuzemská formace Scoop, což mě trochu překvapilo, ale rozhodně potěšilo. I napotřetí mě jejich vystoupení bavilo. Tentokrát hráli snad i o trochu déle než jsem u nich zvyklý (no asi o dvě minuty), ale šlapalo jim to parádně. Je to klasický, syrově zaťatý hardcore punk, notně inspirovaný současnou scénou mladších zástupců, vzývajících původní žánrovou podobu. To znamená skvělé riffy a prudké rychlostní zvraty. Odezva publika na sebe nenechala dlouho čekat, takže to pod pódiem brzy začalo vypadat jako na cvičišti. Přestože je hudba Scoop vyloženě do menších klubů, třeba na onu Sedmičku, i s takto velkým prostorem si dokázali poradit. Na kontě mají zatím stále jen dvě EPčka, nicméně na konci jejich vystoupení, kdy se dav dožadoval přídavku, zaznělo, že velká deska je snad na cestě, tak doufám. Už by ji to chtělo. Momentálně jsou ve stavu, kdy mají triček, nášivek a dřevěných mečíků více než materiálu.
Uběhlo půl hodiny a přišla řada na Turnstile. Je to tady. Uvidím naživo jednu z mých úplně nejposlouchanějších kapel posledních let. Scéna se zahalila do modré barvy a rozezněly se klávesy. Klidný otvírák „Never Enough“ s lehce zapamatovatelným refrénem ihned zpívala celá Lucerna spolu s Brendanem Yatesem, ústředním zpěvákem a tanečníkem Turnstile. Je až neuvěřitelné, jak dokáže tak dobře zpívat a do toho dělat všechny ty kreace, aniž by musel lapat po dechu. Že bude atmosféra dobrá, bylo jasné hned. Lidi znali vše a dost to žrali. To se ukázalo v plné síle s druhou skladbou „T.L.C. (Turnstile Love Connection)“, jejíž abruptní tempo dostalo dav do otáček a vyřvávání sloganu T.L.C.! mi bude znít hlavou ještě dlouho.
Hrálo se zejména z posledních dvou řadovek, ale byl tu i jeden trochu nečekaný úsek, kdy se Turnstile vrhli ve velkém na svoji původní tvorbu. Po třetí „Endless“ se rozezněly staré známé rytmy jako „Fazed Out“, „7“ nebo „Keep It Moving“. Všechno kurevsky nariffované věci, při nichž se kdysi basák Franz dokázal utrhnout ze řetězu tak moc, že klidně zahodil baskytaru a zmizel po hlavě někde v davu lidí. To už tedy nějakou dobu nedělá, ale i tak si zde kontakt, i když vzdálenější, s lidmi očividně užíval. Koho jsem viděl minimálně, byla stále čerstvě příchozí kytaristka Meg Mills. Ta si občas poskočila, ale spíše si střežila svůj plácek po pravé straně pódia. To druhý kytarista Patrick McCrory je přece jenom viditelnější a občas se svými tanečky přibližuje Yatesovi. Piedestal pro bicí soupravu Daniela Fanga pak sršel energií po celou dobu. Zvládá obsluhovat vše, od různých efektů až po své bubny, ruce mu jen kmitají. Turnstile tak na pódiu působí jako jedna pulzující hmota, jejíž energie je tak nakažlivá, že vás vtáhne do dění, ať se vám to líbí, nebo ne.
Z alba „Time & Space“ nakonec zazněla pouze „Real Thing“, což mě trochu zamrzelo, ale dá se to pochopit. Alespoň vybrali zrovna moji nejoblíbenější věc z této nahrávky. Za jeden z vrcholů vystoupení bych označil silně novovlnnou skladbu „I Care“. Ta patří zase k těm klidnějším, ale její přitažlivě odlehčený rytmus zní naživo stejně výborně jako na desce. Tady z ní navíc plynule přešli do tvrdší „Dull“, což se dost povedlo. Jinak mě na novince právě „Dull“ moc neoslovila. Taneční kousek „Don’t Play“, to je jistota, stejně jako skákavá „Drop“. Tady byl dav ve varu, jak jinak. MOVE YOUR HEAD – DROP! je už klasikou Turnstile. Hlavní část koncertu se dostávala pomalu ke svému konci, což naznačil třeba další hit „Holiday“. Při něm docházelo k dost možná vůbec největší akci a reakci mezi kapelou a auditoriem, protože je to prostě pecka jako hovado. Nohy, ruce, ve vzduchu bylo, co mohlo – LIKE IT’S A HOLIDAY.
Vtipný byl také odpočinek v podobě „Alien Love Call“, kdy bylo nasvícené přímé bílé světlo na Yatese, který celou píseň odzpíval spolu s publikem. Asi jediný moment vystoupení, při němž nikdo nikde neplachtil vzduchem a ani podvědomě neplul podmořským světem, jako při „Underwater Boi“. Skvěle naživo zafungovala i nová „Look Out for Me“. Není divu, její skákavý rytmus je jako dělaný pro živáky, a bylo to hned vidět. Stejně tak zde vhodně vyznělo její předlouhé outro, v němž se ozývají jen různé dozvuky, což mě na desce docela sere, ale tady to dávalo smysl. Bylo totiž využito jako pauza před přídavky.
Ty odstartovala „Mystery“, pro mě osobně první písnička Turnstile, se kterou jsem naplno začal vnímat jejich nastávající odlišné hudební směřování. Další otvírková clona kytar a podmanivých kláves znovu nakopla lidi k hlasitému zpívání a prožívání momentu tady a teď s Turnstile. Toto je za mě spolu s „Holiday“ ta skladba, která posunula Turnstile tam, kde se nyní nacházejí. Následoval další z povinných kusů, a další neúprosně chytlavá věc, „Blackout“. Bylo jasné, že zbývá už asi jen úplně poslední sada, tedy novinková dvojička „Seein‘ Stars“ a „Birds“. Na ty jsem se těšil snad vůbec nejvíce, protože jde bez pochyby o moje letos vůbec nejposlouchanější písničky, hlavně tedy „Birds“. Bylo vidět, že přestože se jedná o stále hodně nové skladby, tak si své místo k fanouškům bezpečně našly – odezva byla obrovská. „Seein‘ Stars“ je znovu klidnější, popovější kousek, určený k zasněnému prozpěvování a najetí na stejnou vlnu. To „Birds“, to je divočina se vším všudy. Úvodní nástup je hardcorová smršť plná davového skandování FREE, FREE, FREE! a BE, BE, BE!, která ale následně vybouchne do neskutečně efektního riffu a skákavého tempa. Rozvášněná Lucerna nemohla dostat lepší tečku. Tohle jsou Turnstile.
Očekávání jsem měl opravdu veliká, až jsem se začínal bát, že vzhledem k tomu, jak vnímám novinku „Never Enough“, ani nemohou být naplněna. Ale kdepak. Naživo to byl přesně ten nářez a příval energie, jaký jsem si představoval. Turnstile mě vtáhli od první vteřiny a pak mě o hodinu a půl později vyflusnuli zpět do normálního světa. Byla to paráda se vším všudy. Novinkové skladby mě tu všechny bavily, z těch starších až na pár výjimek zahráli všechny mé oblíbené. Asi snad abych toho neměl málo, mě ještě na konci něco bodlo do ruky. Bylo to trsátko. Kromě zakoupeného trika tak mám ještě tenhle fajn bonus. Prostě se to opravdu povedlo. Kdo má rád energickou hudbu, měl by si Turnstile někde vyhlédnout. Třeba i dokud mají současnou formu. Asi vrcholnou.
Napsat komentář