Stále mám na seznamu mých oblíbených kapel pár takových, které jsem nikdy neviděl naživo. U některých z nich už to nejde, protože jednoduše nehrají, neexistují. Mám tam ale třeba i pár legend, které stále pokračují. Tato konkrétní sice s pár kotrmelci, ale ano, stále hraje a čile koncertuje. Jsou to AC/DC. V České republice hráli všehovšudy pouze pětkrát, což je v porovnání s jinými velkými kapelami opravdu málo.
AC/DC jsou samozřejmě naprostý základ. Jen málokterou kapelu jsem poslouchal tolik, jako právě je. Spolu se zástupem dalších, těch úplně nejzásadnějších jmen, jsem na nich vyrostl. Jejich diskografii znám zevrubně, mám je naposlouchané odpředu dozadu, prostě tady nebylo o čem. Jít na AC/DC byla povinnost. Vzhledem k tomu, čím si v posledních letech procházejí, tuplem. Jediným původním členem a zástupcem klasické sestavy je Angus Young. Sice to vypadá, že i další pamětníci sedmdesátých let, Phill Rudd a Cliff Williams, jsou oficiálně stále součástí kapely, ovšem s koncertováním už sekli. Pro tuto činnost je nahradili bubeník Matt Laug a basák Chris Chaney. Zemřelého Malcoma Younga, srdce kapely, nahradil už před více jak deseti lety Stevie Young. Pozitivem tak byl alespoň návrat Briana Johnsona, kterého na turné v roce 2016, kdy zavítali dosud naposledy do Prahy, nahradil Axl Rose. Po potížích se sluchem už to vypadalo, že se Johnson nikdy k AC/DC nevrátí, ale nakonec se díky pokroku medicíny dostal zpět.
AC/DC jsou tak nyní vyloženě o dvojici Angus Young a Brian Johnson. Kdyby stále koncertovali Phill Rudd a Cliff Williams, není si na co stěžovat, ovšem takhle… na rytmickou dvojici, byť samozřejmě Laug i Chaney zahrají vše precizně, je to divný, či spíše hodně nezvyklý pohled. Taková už je ale realita. Každopádně slyšet naživo Anguse Younga a za ním vidět blikající logo AC/DC, to je i tak velice lákává záležitost, takže jsem s nákupem lístku do předního sektoru neváhal ani vteřinu.
Stejně jako nedávno Iron Maiden, i AC/DC si ku příležitosti koncertu otevřeli v Praze svůj dvoudenní bar. Podnik High Voltage Dive Bar se nacházel v klubu La Fabrika v Holešovicích. Nestihl jsem ho osobně navštívit, ale probíhal zde prodej desek a merche, bylo k vidění několik rekvizit a nalévaly se zde tematické drinky. Hlavním účelem bylo zkrátka naladit fanoušky, což se podle ohlasů na internetu, zdá se, dařilo. Pro mě však AC/DC začínali až ve čtvrtek navečer, kdy jsem se vydal v úmorném vedru do Letňan.
Do areálu jsem se dostal za zvuků posledních skladeb The Pretty Reckless. Nic moc k nim tak říct nemohu, ani jsem je neviděl, pouze je slyšel za pochodu kolem tribun do předního sektoru. Vím jen, že hráli předlouhé sólo na kytaru, pak dali písničku „Take Me Down“, a když jsem dorazil na místo, tak skončili. Trochu mě překvapilo, že cesta metrem do areálu byla i kolem šesté hodiny úplně v pohodě, vlak nebyl přeplněný. Za to výstup ze stanice a přesun do areálu už probíhal krokem. Prostor před pódiem byl zaplněný tak akorát. Člověk se vyloženě nemusel mačkat a zároveň se dostal celkem blízko k jevišti, minimálně k molu vystupujícímu z něj. Výhled tak byl v pohodě, stejně tak zvuk, a dokonce i fanoušci okolo, po většinou cizinci. Až tedy na tradiční ukecanou vožralou dvojici, kterou, zdálo se, dění vůbec nezajímalo. Což je výjev, který potkávám na každém větším koncertě.
AC/DC spustili na čas, tedy o půl osmé. Po krátké videoprojekci, v níž se na motorce přibližovali ku Praze, se za zvuků úvodního riffu „If You Want Blood (You’ve Got It)“ objevili na pódiu. Angus ve školní uniformě, Johnson v bekovce a zbytek sestavy zaparkovaný před hradbou z Marshallů. Vše, jak má být. Jeviště měli poměrně strohé. Kromě spousty zesilovačů se zde nacházelo jedno vyvýšení nad bubeníkem (které bylo využito snad jen dvakrát), hodně světel po stranách a u stropu, a tři veliké obrazovky, díky nimž je, doufám, mohli vidět i ti, kteří stáli někde vzadu. Tak nějak to vystihovalo podstatu AC/DC, respektive jejich úsporný a jasně zaměřený styl.
AC/DC sice hrají na dva roky probíhajícím „PWR/UP Tour“ stále ten stejný setlist, ovšem já jsem si ho tradičně dopředu nehledal. Překvapilo mě tak, že několik svých hitů odpálili hned zkraje. „Back in Black“, „Thunderstuck“ a „Hells Bells“. Všechny tyto klasiky zazněly dost brzy. Za světla. Publikum to sice rozproudilo, avšak mně by se více líbilo, kdyby je dali ve tmě, protože by to prostě vypadalo lépe. U takové „Highway to Hell“ to platí stejně tak. Na pódiu jim příznačně šlehaly plameny, ale vidět je úplně nebylo. Ostatně, atmosféra celého koncertu vynikla až se zapadajícím sluncem, tak je to v Letňanech ale vždy.
Co se hraní týče, AC/DC, respektive Angus Young a Brian Johnson, jsou už sedmdesátníci. Nelze tak očekávat takový příval energie, jako před čtyřiceti lety. Angus sice stále pobíhá, dělá všechny ty ikonické pohyby, ale logicky už to není ten elektrizující výkon, jako kdysi. S tím ale člověk počítá. Angus to nicméně stále dává a nelze jinak než před ním smeknout klobouk. Hlavně tedy před tím více jak desetiminutovým sólem během „Let There Be Rock“. Za tohoto burácejícího rock “n“ rollu, který díky své intenzitě leckdo v době vydání označoval za punk, proběhl vystouplým molem mezi dav lidí, za neustálého sólování se nechal plošinou vyvézt nahoru, tam sebou plácnul o zem, točil se dokola, poté vběhl na vyvýšeninu na hlavním jevišti a odtamtud začal svou kytarou dirigovat celé Letňany. Zkrátka energie má stále na rozdávání. Ne náhodou slavila právě kytarová sóla ten největší úspěch u publika.
Největším otazníkem byl výkon Briana Johnsona. Musel jsem si na jeho zpěv, respektive na jeho upravené frázování zvykat. Pokud si s ním chtěl člověk zpívat, často narážel na to, že je tak o půl vteřiny někde jinde. Na počátku mi to vyloženě vadilo, ale zvykl jsem si. Johnson si prostě slova upravuje tak, jak potřebuje, takže to občas může vypadat, že se úplně netrefuje do skladby. Třeba v „Thunderstruck“ jednou netrefil nástup refrénu, což ale s úšklebkem přešel. S postupem času mi jeho výstup přišel čím dál tím lepší a zhruba od „Sin City“ jsem s tím byl už plně sžitý. Kdo má zkrátka AC/DC opravdu naposlouchané, všimne si podobných odlišností hned.
Možná i kvůli tomu mi přišlo občas upravené tempo písní. „Back in Black“ nebo „Highway to Hell“ byly hrány trochu pomaleji než na studiové verzi, o dávných živých verzích nemluvě. Rovněž něco, co jsem musel celkem kousat, ale opět se to dá omluvit dlouhověkostí kapely. Ostatně, po každé ze skladeb jeviště potemnělo a nastala krátká pauzička na nabrání sil. Nebyla to tak žádná smršť a tlak do publika. Drtivá většina koncertu ale bavila. To, že zařadili i méně proslavené písně, zrovna mé oblíbené, bylo super. To jsou třeba „Have a Drink on Me“, „Sin City“ a především „Riff Raff“. Stejně tak fajn bylo přehrání těch novějších kusů, i když ty už dnes možná patří do klasického katalogu AC/DC. Na mysli mám „Stiff Upper Lip“ nebo „Rock ‚n‘ Roll Train“. Oceňuji i to, že nenechávají ladem svoji poslední desku „Power Up“, ostatně stále jedou turné k podpoře této nahrávky. Došlo tak i na singlovky „Shot in the Dark“ a našláplou „Demon Fire“.
Zbytek skladeb byly samé povinnosti. Samozřejmě, u AC/DC by se dalo vybírat do nekonečna, ale bez nesmrtelných hitů by to asi nešlo. Vyzdvihnul bych „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ a první ze dvou přídavků, „T.N.T.“ Ty budou naživo fungovat vždycky. O rozjeté „Whole Lotta Rosie“, s davovým pokřikováním „Angus!“ a obří nafukovací prsaticí (tentokrát pouze digitální, jako všechny efekty kromě zvonu při „Hells Bells“), to platí stejně tak. Závěr patřil tradičně hymně a poctě všem rockerům, „For Those About to Rock (We Salute You)“. Na vyvýšeném místě za Laugem se objevila po obou stranách děla, která s každým zařváním „FIRE!“ pálila. To vyústilo do závěrečného ohňostroje, jimž se AC/DC rozloučili.
I přes lehce rozpačitý začátek a nutnost navyknout si na občas pomalejší tempo a vokální styl Johnsona se jednalo o velký zážitek. Nicméně, kdyby se zde objevili třeba za dva roky znovu, asi bych už s návštěvou dost váhal. O něco lehčí rozhodování by to bylo v případě návratu Rudda a Williamse, ale to se stane už jen stěží. Lákavý by mohl být také jiný prostor než Letňany, a hraní tak za světla takřka po celou dobu koncertu. Jak se i zde ukázalo, když se setmí, hned to má jiné grády. Alespoň že počasí nakonec vyšlo a chvilkový déšť byl v tom vedru spíše osvěžující než obtěžující. Každopádně jsem rád, že jsem AC/DC konečně viděl. Angus táhne svoji mašinu dál stůj co stůj a dokud ho to bude bavit, nic se na tom nezmění. To už se v průběhu let potvrdilo – všichni ostatní členové AC/DC jsou nahraditelní.
Napsat komentář