Země: USA
Žánr: alternative rock / post-hardcore
Datum vydání: 06.06.2025
Vydavatelství: Roadrunner Records
Seznam skladeb:
01. Never Enough
02. Sole
03. I Care
04. Dreaming
05. Light Design
06. Dull
07. Sunshower
08. Look Out for Me
09. Ceiling
10. Seein‘ Stars
11. Birds
12. Slowdive
13. Time Is Happening
14. Magic Man
Hrací doba: 45:14
Odkazy:
web / facebook / instagram
Léto s Turnstile je tady. Už zase. Stačilo pár singlů s pěknými videoklipy a fanoušci okamžitě najeli na jejich zasněnou letní pohodu. Stejně tak tomu bylo i v případě předchozí placky „Glow On“, která se pro mnoho lidí stala soundtrackem ke slunečným měsícům roku 2021. Já to měl úplně stejně. Hudba Turnstile je veskrze letní a prostě se v tomto období dobře poslouchá. „Glow On“ je vystřelilo z rodné Baltimorské scény na scénu světovou. Hrají festivaly, halová turné, vystupují v předních televizních pořadech a jejich desky se umisťují vysoko v žebříčcích. Na hardcorovou kapelu slušný výkon.
Turnstile přistupují k hardcoru trochu jinak už od svých začátků. Přestože jsou jejich první dvě EPčka tím nejpřímočařejším, co kdy vydali, lze na nich zaslechnout první předzvěsti o tom, že s Turnstile to nebude tak jednoduché. Na ípku „Pressure to Succeed“ z roku 2011 ještě hráli onen typický hardcore punk s notně lopaťáckým přístupem poplatným dané době, ale o dva roky mladší „Step 2 Rhythm“ už ukázalo, čeho jsou Turnstile schopni. Hardcorový základ vydatně osvěžili o alternativu devadesátkového střihu, takže si lze představit střet Gorilla Biscuits s Leeway a Rage Against the Machine. Hlavně se tu ale projevil jejich neuvěřitelný cit pro rytmus. A ten si drží dodnes. Turnstile jsou totiž naprostý stroj, co se rytmiky týče.
První velká deska „Nonstop Feeling“ vyšla roku 2015 a pokračovala v alternativním hardcoru. Turnstile však byli stále ve vývoji. Zvrat přišel až s řadovkou „Time & Space“ vydanou o tři roky později, s níž jsem je objevil také já. Zprvu jsem si říkal, co je to zas za kokotinu a proč do jinak slušného hardcorového základu pořád serou všechny ty blbosti kolem, ale netrvalo dlouho a přišel jsem tomu na chuť. „Time & Space“ mi přišlo jako hardcore někde z Disneylandu. Krásně tvrdé riffy se tu mísí s vrstevnatými, melodickými zpěvy a výplňkovou hudbou, kterou asi nejčastěji uslyšíte při jízdě výtahem. Zvláštní kombinace, ale zatraceně chytlavá. Turnstile se zde podařilo vytvořit něco unikátního, přitom vlastně dobře známého. Na základech tohoto alba pak vzniklo přelomové dílo „Glow On“. Se stylovými experimenty zašli ještě dál, a tak se v případě této nahrávky dá už jen stěží mluvit o čistokrevném hardcoru. Písničky dostaly až popové kontury a staly se hymnami – „Mystery“, „Blackout“, „Holiday“, všechno hity. Přestože jsou stále punkově zaťaté, tak nabízí i lákavé melodické linky skrze něž si dokáže k Turnstile najít cestu kde kdo. Turnstile se tak stali senzací i mimo tradiční hardcorové jádro a mě samotného pohltili ještě více, než s „Time & Space“.
Navázat na takto zásadní desku není jednoduché. V tom měli Turnstile nezáviděníhodnou pozici. Možnosti, jak zareagovat, jsou v podstatě dvě; buďto přijít s něčím novým, co nebude předešlou tvorbu připomínat, nebo jít na jistotu a nahrát v podstatě to samé znovu. A Turnstile zvolili možnost B. Řekněme si to na rovinu, novinka „Never Enough“ je v podstatě pokračováním „Glow On“, či možná ještě výstižněji, přídavkem k němu. Tedy kolekcí demíček, původních verzí, či materiálu, který se na minulou desku nevešel. Tak tomu samozřejmě není, ovšem novinka tak působí. Jako menší brácha „Glow On“.
Jak už jsem naznačil výše, Turnstile se až doposud vyvíjeli, předchozí alba byla vždy jiná. „Never Enough“ však pouze opakuje už předem řečené. Stejný styl a postupy, evoluce se zastavila a Turnstile pauzírují. Dává to smysl, ale zároveň to trošku mrzí. Hlavně z toho důvodu, že to s tím opakováním je opravdu vehementní. Na „Never Enough“ jsou pasáže či rovnou celé písně, které se dají skoro jedna ku jedné připodobnit k něčemu z „Glow On“. Až tak moc jsi jsou podobné. Lze tedy dát dohromady těchto pár rovnic:
Never Enough = Mystery
Sole = Endless
I Care = New Heart Design
Dreaming = Don’t Play
Look Out for Me – Fly Again
Birds = T.L.C.
Slowdive = Fly Again
Time Is Happening = Lonely Desiers
Dalším zásadním poznatkem v neprospěch „Never Enough“ je to, že by zde místo rovnítka mohlo klidně být znaménko nerovnosti vyjadřující, že starší písně, jsou také ty lepší písně. Proto jsem zde již jednou poznamenal, že „Never Enough“ působí jako demáče či béčka ke „Glow On“. Na druhou stranu, jelikož je „Glow On“ naprosto výborné, znamená to také, že skladby na „Never Enough“ nejsou žádný odpad. Naopak, povětšinou jsou dobré, je tu i pár vyloženě skvělých písní, nicméně při srovnávání s těmi na „Glow On“ je to už horší.
Dalším otazníkem „Never Enough“ je jeho délka. Jedná se o doposud nejdelší nahrávku Turnstile. Tím sice pokračují v tradici, kdy každé jejich nové album má o deset minut více než to předchozí, ovšem pětačtyřicet minut je na tuto hudbu opravdu celkem dost. Nárůst stopáže navíc způsobila ani ne tak muzika samotná, jako spíše různé vsuvky a atmosférické dovětky. Těch je tu požehnaně, takřka v každé druhé skladbě je něco navíc, až si člověk říká, jestli vůbec poslouchá rockovou desku, nebo soundtrack k filmu (a ano, „Never Enough“ mělo v Americe i kino premiéru). Občas mi tak připadá, že se na „Never Enough“ ani moc nehraje. Sice se deska dobře poslouchá jako celek, ovšem stejně jsem se po měsících poslouchání přistihnul, že si raději pustím ty své čtyři oblíbené kusy a zbytek přeskakuji.
Tématem se „Never Enough“ věnuje hledání sebe sama. Většina textů je osobní zpovědí zpěváka Brendana Yatese, který zde promlouvá o tom, jaké to je žít v nejistotě a s pochybnostmi, či jak odolávat perfekcionismu. Přelévají se tu tak všechny možné nálady, od těch rebelujících přes melancholické až po vášnivé. Celkově pak „Never Enough“ znovu funguje jako vyloženě letní deska plná energie a pospolité nálady. V tom Turnstile nezklamali. Vedro, slunce a voda. Léto s Turnstile.
Velice povědomě zní už úvod alba. Titulní skladba „Never Enough“ je další poklidnou písní tvořenou z kytarových stěn po vzoru žánru shoagaze a zasněného zpěvu nad tím. Hned v této písní se ozve také první dlouhé náladotvorné outro. Skladba je to i přes veškerou podobnost s „Mystery“ dobrá. Druhá „Sole“ už desku nakopne do rychlejších poloh, jsou v ní výrazné klávesy (což je u Turnstile novinka) a konec je klasicky nasekaný a tvrdší, což je přístup, který si Turnstile na „Glow On“ dost osvojili. Za moji vysoce oblíbenou píseň pak mohu označit „I Care“. Divím se, že nebyla zvolena jako singl. Sice je to v podstatě variace na „New Heart Design“, ale dost dobře provedená. Znovu se tak jedná o popovější kousek s taneční pohodou připomínající The Police. Prostě paráda. Začátek „Never Enough“ je tak dost fajn.
Další novinkou do stylu Turnstile jsou trumpety. Ano, v jungle/ska skladbě „Dreaming“ znějí i tyto nástroje. Že bych si na ně zvykl, říct nemohu, ale možná je to tím, že mi tato píseň celkově není úplně po chuti. Její závěrečné napřímení je ale dobré. „Light Design“ je snovou oddechovkou stojící na velkých klávesách a ospalém vokálu. Do konceptu „Never Enough“ zapadá, takže ji beru. Do tvrdších vod se Turnstile pustí až s „Dull“. Její zpěvavá linka ovšem silně připomíná „Holiday“ a sloky jsou vyloženě o čekání na refrén. Nachází se tu také spousta zvuků kolem, třeba „porouchaná“ elektronika ke konci. Řadím ji k tomu slabšímu na aktuální řadovce.
S písní „Sunshower“ konečně přijde zase něco našlapaného. Připomíná devadesátkový skate punk, což je určitě osvěžující. Líbí se mi, nicméně i tato skladba má nekonečně dlouhé outro. V něm zní přírodně pískající flétna a ethno klávesy. Opět to chápu v kontextu alba, ale je toho jednoduše už trochu moc. Těch položek mimo je až až, a to je teprve polovina desky. „Look Out for Me“ může překvapit skočným tempem ve stylu Rage Against the Machine, ovšem kdo zná počátky Turnstile, moc dobře ví, že i takhle to umějí. A nebylo by to „Never Enough“ kdyby i tady netvořilo více jak půl stopáže další předlouhé ukončování. Následující minutová výplň „Ceiling“ je o ničem. Prostě jenom šílený autotune, kde Yates zní jako na heliu. Střed desky je tak trochu rozpačitý a zbytečně rozvleklý.
Vrchol „Never Enough“ vidím ve dvojičce „Seein‘ Stars“ a „Birds“, což byl také pilotní singl k celému albu. První jmenovaná je dalším uvolněným hitem po vzoru The Police, zatímco „Birds“ je konečně nářez, první a poslední na desce. Super riffy, energie vystřeluje do všech stran, chytlavý zpěv, jednoduše pecka a jeden z nejlepších kusů od Turnstile. Jen je tu pro změnu zase dlouhé intro. Závěr novinky opět bohužel spadne do průměru. „Slowdive“ vynikne především až svým agresivním koncem, jinak se točí kolem riffu, který až moc připomíná „Sweet Leaf“ od Black Sabbath. „Time Is Happening“ je jednoznačně tím nejslabším na „Never Enough“, a dost možná i v historii Turnstile. Přesladká nuda, co jako když z repertoáru Weezer vypadne. Tento rozmar pronikne i do závěrečné „Magic Man“, což je víceméně jenom dovětek o pronikavých zpěvech a meditativních klávesách. Zajímavý na ní je tak snad jen konec, jenž může připomínat začátek alba, takže se „Never Enough“ dá pouštět ve smyčce.
Vidím, že jsem „Never Enough“ docela sepsul. Není však tak hrozné. Jenom prostě mám na Turnstile jiné nároky. Tak nějak vše, co tu dělají, už v minulosti udělali, a to lépe. „Never Enough“ si budu pamatovat jako dobrou rockovou desku, lehce stravitelnou pro všechny posluchače. Kromě pár dobrých skladeb je tu také spousta vaty, kterou je potřeba se prokousat ke všem těm riffům a refrénům. Turnstile nicméně s novinkou slaví úspěch. Probořili hranice hardcoru a jedou dál. Dokážou k žánru přilákat spousty nových fanoušku, a to je dobře. Nic revolučního se ovšem na „Never Enough“ neděje. Turnstile hrají na jistotu, poprvé ničím nepřekvapili, ale stále platí za výbornou kapelu, což ostatně nedávno potvrdili i naživo v Lucerně.
Napsat komentář