Datum: 06.-07.08.2025
Místo: Pevnost Josefov
Pořadatel: Brutal Assault
Vystupující (dle reportu): Blood Fire Death, Crypt Sermon, Dark Angel, Dying Fetus, Gojira, Gutalax, Kerry King, Mastodon, Obituary, Orange Goblin, Ruïm
První plnohodnotný den jsem započal s thrashmetalovou legendou Dark Angel v takřka klasické sestavě. Sice jsem je nikdy vyloženě neuctíval, ale rozhodně se jedná o jméno, které jsem chtěl jednou vidět. Přehráli celé klasické album „Darkness Descends“, což jsem kvitoval s povděkem. Ani tak ale nešlo o nic, co bych musel vidět znovu. Nejvíce si z toho asi budu pamatovat to, že zpěvák Ron Rinehart neustále chodil mezi lidi a plešatý, fousatý basák Mike Gonzalez na sobě měl triko s nápisem „já nejsem Kerry King“.
Dying Fetus, zřejmě nejdostupnější technicky deathmetalová kapela světa, opět doručili to, co se od nich žádalo. Striktní masakr s nasekanými tempy a strojově přesnými zvraty. Viděl jsem je po několikáté a na živo jednoduše platí za jistotu. Právem dostali jeden z hlavních časů a prostor před hlavními pódii dokázali bez problému zaplnit. Tady jsem si opět říkal, že je tu letos fakt hodně návštěvníků a rozdíl oproti několika předešlým ročníkům, je znatelný.
Na Mastodon jsem se těšil snad vůbec nejvíce. A to i přesto, že dva minulé koncerty, na kterých jsem byl, nebyly zdaleka bezchybné. Tento měl však k bezchybnosti opravdu hodně blízko. Byli super, měli skvělý zvuk, pěkný vizuál na obrazovce, a především výborně hráli. Zlepšili hlavně zpěvy, kdy i bubeník Brann Dailor dával všechny čisté vokály bez problémů, a ještě do toho stihl hrát všechny ty krkolomné přechody. Stejně tak si nešlo stěžovat na skladby. Tedy možná trochu překvapivě nedali nic z alba „Crack the Skye“, ale namísto toho zase zbyl prostor na novější tvorbu jako „The Motherload“ či „More Than I Could Chew“. Potěšila i stará věc „Mother Puncher“. Na závěr samozřejmě nechyběla riffová hitovka „Blood and Thunder“. Když už se zdál být konec, Mastodon ještě přehráli „Supernaut“ od Black Sabbath, a to v parádním provedení. Pravděpodobně moje top kapela Brutalu.
Že je to letos na Brutal Assaultu narvané, jsem si znovu ověřil při přechodu na Octagon stage, kudy se skoro nedalo projít, natož se dostat k pódiu. Hráli tam Ruïm, nová formace kytaristy Mayhem Blasphemera. Jejich jediná nahrávka „Black Royal Spiritism – I.O sino da igreja“ je dost dobrá, takže mě nijak nepřekvapilo, že se stísněný plac mezi hradbami zaplnil do posledního puntíku. Vystoupení to bylo působivé. Zapálené ohně po stranách jeviště a kostýmy dokázaly spolu s disonantním black metalem vytvořit patřičnou atmosféru a příjemná byla také hostovačka Proscriptora z Absu u předělávky Mayhem.
Jedním z hlavních lákadel byl Kerry King, který se vydal během nečinnosti Slayer na sólovou dráhu, v níž pokračuje, přestože se Slayer koncertně vrátili. Upřímně, bylo to fajn, ale žádná pecka se nekonala. Ostatně dle očekávání. Dvěma slovy to byla spíše křeč a kýč. Ať už jde o pódiovou prezentaci s moderními neonovými kříži ve tvaru loga kapely, drsné promluvy zpěváka Marka Oseguedy, či skladby samotné, prostě to nepůsobilo dobře. Jednoznačnými vrcholy tak byly klasiky od Slayer, jichž nakonec moc nebylo, což zase chápu. „Raining Blood“ a „Black Magic“ sklidily pochopitelně ohlas největší. Jako poslední jsem čekal další podobnou pecku, ale po vydatném hecování publika došlo na titulní „From Hell I Rise“. To měl snad být vtip, či co.
Na konec dne jsem si naordinoval dávku Orange Goblin na zadním Obscure pódiu. Tuto svou oblíbenou stonerovou kapelu jsem doposud nikdy neviděl, ostatně v České republice hráli vůbec poprvé a dle informací také naposledy, jelikož se to chystají po současném turné zabalit. Zprvu měli přímo před zvukařem neskutečně přebasovaný zvuk, ale po přesunutí se více na levou stranu bylo vše rázem lepší. Orange Goblin bavili, jejich nikterak náročný ovšem chytlavý stoner metal se dobře poslouchal a potěšilo, že se snažili hrát ze všech období. Z aktuální desky zazněla „(Not) Rocket Science“, což je má oblíbená. Mohli však hrát klidně i déle.
Čtvrtek jsem odpálil s jihočeskou sračkou Gutalax. Tento fenomén opět přilákal do pevnosti i v odpolední čas spoustu lidí, více než kdejaký hlavní akt. A byl to koncert Gutalax se vším všudy. Z pódia i hradeb létaly toaleťáky, fanoušci byli v kostýmech, hemžilo se to nafukovacími žraloky a lehátky a nechyběla ani toitoika. S tou měli Gutalax nějaké plány, ovšem ještě než na ně stihlo vůbec dojít, dav ji převzal a odnesl jako trofej. Jeden borec na ni dokonce i vylezl, čímž se stal největším hrdinou a celebritou letošního Brutal Assaultu. Do toho všeho hrála jejich tradiční polka. Gutalax zkrátka pobavili tak, jako to umí jen málokterá kapela.
Po krátké pauze přišli v Octagonu na řadu Crypt Sermon. Ke kapele jsem se dostal až skrze jejich poslední řadovku „The Stygian Rose“, z níž hráli minimálně dvě písně, ovšem i ty starší fungovaly naživo skvěle. Jejich epický doom metal se mezi hradby hodil. Nejvíce pozornosti na sebe strhával zpěvák Brooks Wilson, jehož výkon měl blízko k projevu Ronnieho Jamese Dia, ovšem neméně zdařilá byla i souhra kytar. Spokojenost.
Klasici Obituary znovu předvedli, jak se má hrát death metal. Přehráli skoro celou legendární desku „Cause of Death“, takže tady nebylo o čem. Vokál Johna Tardyho je stále perfektní, což podpořil i výborný zvuk, i když zprvu nebyla pořádně slyšet jedna kytara. Možná nejlepší vystoupení Obituary, co jsem kdy viděl – zvuk, nasazení, výběr skladeb, opravdu nářez.
Největším jménem letošního Brutalu byla Gojira, která po vystoupení na zahajovacím ceremoniálu letních olympijských her v Paříži neskutečně vystřelila. Troufám si tvrdit, že právě oni byli tím hlavním důvodem, proč v první dny nebylo v pevnosti k hnutí. Gojira je velká kapela a také se tak prezentuje. Propracované pódium s několika vyvýšeninami a půlkruhovými světly, šlehající ohně, červené konfety, no vypadalo to dobře. Hudebně není Gojira moje krevní skupina, avšak vystoupení bavilo, a to i včetně novějších, ne-deathmetalových kusů. Rozhodně koncert hodný největšího jména festivalu.
Co už moje krevní skupina je, a na co jsem se také těšil letos snad vůbec nejvíce, byli Bathory, respektive hvězdný revival této kapely nazvaný Blood Fire Death. Členové Aura Noir, Emperor, Enslaved, Mayhem a Watain spojili síly, aby uctili památku Quorthona. Při těch nejstarších kultech se zde objevil také někdejší baskytarista Bathory, Frederick Melander. Pocta to byla výborná, opravdu vkusně provedeno. Ať už hráli primitivní černé thrashovky („The Return of Darkness and Evil“ byl neskutečný masakr), nebo pozdější epickou tvorbu jako úvodní „A Fine Day to Die“ či závěrečnou „Blood Fire Death“, bylo to super. Zazněla i má oblíbená „Call From the Grave“ s ikonickým kytarovým sólem. Potěšilo mě, že měli naživo i všechny sbory. Patřičně vyzdobené bylo i pódium s obrovskou plachtou obrazu „Åsgårdsreien“ vzadu. Byť další revival, ale takhle se to má dělat. Epesní pocta a jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.
Na závěrečné Absu si to chtělo sice počkat dlouho do noci, ale stálo to za to. Proscriptora jsem tu už viděl jako hosta u Ruïm, kde byl rozhodně zábavnou vsuvkou, a stejně tak teatrální byl i jeho projev s jeho domovskou kapelou. Absu rozjeli svůj spletitý black/thrash se spoustou zvratů a výstředním skřehotem. Vtipné byly zejména jeho promluvy mezi skladbami, kdy mu nebylo kvůli silné a několikačetné ozvěně takřka nic rozumět. I přes občas utopený zpěv bylo vystoupení Absu ale dost fajn.
Napsat komentář