Phrenelith – Ashen Womb

Země: DNK
Žánr: death metal
Datum vydání: 07.02.2025
Vydavatelství: Dark Descent Records

Seznam skladeb:
01. Noemata
02. Astral Larvae
03. A Husk Wrung Dry
04. Lithopaedion
05. Nebulae
06. Stagnated Blood
07. Sphageion
08. Chrysopoeia
09. Ashen Womb

Hrací doba: 39:17

Odkazy:
 bandcamp / facebook / instagram

Ačkoliv v Dánsku nikdy žádná velká metalová scéna nebyla, tahle severská země dala žánru mnoho. V současnosti může těšit zejména příznivce death metalu. Prohnilého death metalu. Takže žádní Baest a jim podobní, nýbrž kodaňská podzemní scéna, které zdá se předsedá David Mikkelsen. Ten je mimochodem zakladatelem kapely, o níž právě bude řeč; tedy o Phrenelith a jejich aktuální řadovce „Ashen Womb“.

Staroškolská deathmetalová vlna byla před lety fenoménem globálním, s různými epicentry rozesetými po celém světě. Jedním takovým byla – a stále je – Kodaň. V sídle dánského krále vznikla za poslední roky taková zvěrstva jako Hyperdontia, Chaotian, Sulphurous, Undergang, Septage či Phrenelith. A právě Phrenelith jsou z této sestavy mými favority. Mezi výrazná jména se zařadili hned svým debutem „Desolate Endscape“ z roku 2017, jež je mnohými považován za jednu z těch vůbec nejlepších nahrávek deathmetalového obrození. Není divu, je to skutečně riffy a nápady napěchované dílo, jemuž se parádně povedlo vystihnout podstatu žánru.

Následujícím počinem mě však Phrenelith oslovili ještě více. Nahrávka „Chimaera“ z roku 2021 je výborná, i když jsem zaznamenal, že na ni dost lidí spíše nadává. Hlavně kvůli tomu, že obsahuje hned tři skladby ze staršího EPčka „Chimaerian Offspring“, takže tam nového materiálu nebylo zas až tolik. Já jsem ovšem tehdy jejich EPčka neznal, takže mě to nijak neomezovalo. „Chimaera“ si dodnes užívám a považuji ji za nedoceněnou a zbytečně přehlíženou placku. Oproti „Desolate Endscape“ má temnější zvuk a notně přidává na atmosféře. Rozdíl mezi deskami ostatně dokonale ilustrují jejich obaly.

Na vydání nové řadovky si Phrenelith dali opět čtyři roky. Od „Ashen Womb“ jsem samozřejmě měl patřičná očekávání. Když zveřejnili obal, říkal jsem si, že tohle bude ono; napravení reputace po vlažně přijatém „Chimaera“ a možná další krok kupředu, respektive stvrzení přední pozice na deathmetalovém poli, kam Phrenelith možná nakukují, ale nemám ten pocit, že by tam byli. Jenže výsledek je v tomto ohledu lehkým zklamáním. Nic takového se nekoná. „Ashen Womb“ je dobré album, vlastně dost dobré, ale z hlediska pozice Phrenelith se nic nemění. Několik pěkných poslechů ovšem dokáže zprostředkovat.

Zpočátku jsem měl rozpačité dojmy obzvlášť z produkce – zní ploše, hlavně bicí postrádají údernost. Útlak, který mi způsobuje „Chimaera“, tu není. Avizovaná apokalypsa a exploze smrti se tu pak těžko představují. Živelný zvuk předchozího alba by možná „Ashen Womb“ seděl více, ale takhle zase znějí Phrenelith dosud nejprofesionálněji, což asi bylo cílem. Po několika rotacích jsem už zvukovou stránku neřešil. Důležitější je samotná hudební náplň, tedy skladby, a i nyní jsem si našel několik oblíbených. Stylově se Phrenelith stočili trochu někam jinam. Je tu více pasáží ovlivněných death doomem, temnota předchozí desky přetrvává, ale dostává nové kontury směřující třeba k Dead Congregation. Zlověstné melodie a sílící údery si dokáží říci o pozornost. Až překvapí, kolik takových melodií nyní dokázali na své album vměstnat.

Do „Ashen Womb“ jsem se naplno dostal až po několika posleších. Zprvu mě moc nebavilo, ale postupně začalo odkrývat smrtící umění Phrenelith. Úvod samotný je jak z učebnice death metalu. Intro „Noemata“ je naprosto v pořádku a jede plně v žánrových intencích. Je jasné, že něco přijde, a ono to s prvním „uugh“ opravdu přijde. Dobře na to navazuje rytmická „Astral Larvae“, která zkušeně pracuje s dynamikou. Třetí „A Husk Wrung Dry“ pak představí o něco násilnější formu a drží otáčky vysoko až do povedeného zlomu v polovině stopáže, v němž zaúřadují skvělé riffy. Začátek tedy fajn.

Poté se ovšem deska trochu zadrhne v průměru, jaký jsem od Phrenelith doposud neznal. Z následující čtveřice „Lithopaedion“, „Nebulae“, „Stagnated Blood“ a „Sphageion“ vyčnívá snad jenom „Nebulae“. Ta se dokáže naladit na majestátní tón, jaký mám u Phrenelith rád právě na „Chimaera“, a předvede výbornou melodickou pasáž, jejíž riff se opravdu zarývá do hlavy. Vše pak umocňuje postupné uklidnění. Zbylá trojice písní mě ale ničím podobným neoslovuje. Sice přirozeně proudí jako láva z vybuchlé sopky popraskanou zemí, ale vše jsou to již klasické postupy dříve slyšeny. Snahy tu jsou. Třeba „Stagnated Blood“ se snaží oživit skřípáním kytar, ale spíše tím ruší.

Konec alba naštěstí zase zvedá laťku. „Chrysopoeia“ je naprostá tutovka, má chytlavé střední tempo, které je navíc dobře prokládáno přísnými klepačkami. Titulní „Ashen Womb“ je pak nejnápaditější a také nejlepší kompozicí nahrávky. Oněch bezmála deset minut je naplněno po okraj a funguje zde takřka vše – skvělé riffy a sóla, práce s tempy, atmosféra. I přesto zde však mohu konstatovat, že ani ta se za mě nemůže porovnávat s tím nejlepším z předchozích dvou alb.

„Ashen Womb“ je bezesporu solidní žánrová nahrávka. „Desolate Endscape“ i „Chimaera“ mám však raději. Myslím, že jsem novince věnoval dostatek času, a také že mi postupně rostla. To se však nyní zastavilo. Na minulé dvě řadovky prostě nemá. A právě proto je pro mě lehkým zklamáním. Zkrátka jsem čekal více. Chtěl jsem, aby to byla nejlepší deska Phrenelith. Těšil jsem se. Však výjev na obalu ukazuje výbuch sopky, což textová témata a valící se hudbu Phrenelith výborně vystihuje. O žádnou sopečnou erupci se však nejedná.