Země: USA
Žánr: avant-garde / technical death metal
Datum vydání: 21.03.2025
Vydavatelství: Century Media Records
Seznam skladeb:
01. Eye of Mars
02. Gomorrah Nouveaux
03. Lexington Delirium
04. Hotel Sphinx
05. NEWYORKCITY
06. Goldstar
07. Rot Moderne
08. Pleasuredome
09. Industry of Misery
Hrací doba: 38:15
Odkazy:
web / facebook / instagram
Chystáte-li se do New Yorku, můžete jako průvodce využít tamní rodáky Imperial Triumphant. Nečekejte však procházku po památkách a místních krásách. Imperial Triumphant totiž představují své domovské velkoměsto skrze vize o morálním úpadku společnosti. Využívají k tomu kulisy uměleckého směru art deco, který vzkvétal během dvacátých a třicátých let minulého stolení právě v New Yorku. Vyjadřovacím prostředkem Imperial Triumphant je pak jejich opulentní, těžko uchopitelná hudba. Výsledek tak vypadá, jako když vstoupíte do mrakodrapu Chrysler Building, zavoláte si výtah, a ten vás místo do nebeských výšin vezme hluboko do pekel.
Imperial Triumphant byli založeni před dvaceti lety. V té době to byla obyčejná black metalová kapela s protináboženskými texty, tedy nic výjimečného. První dvě EPčka budiž památkou na tuto dobu. Debutová řadovka „Abominamentvm“ z roku 2012 už ale představila kapelu v docela jiném světle. Imperial Triumphant začali tradiční black metal prokládat disonantními postupy a nečekanými zvraty, nicméně k dnešnímu zvuku stále daleko. Obrovský krok kupředu znamenalo jejich další studiové album „Abyssal Gods“, jež už nese znaky dnes pro soubor typické. Do původního black metalu se začal prolínat death metal a v nesourodých kompozicích se objevily i jazzové prvky. Dodnes platí za jednu z mých nejoblíbenějších nahrávek avantgardního metalu, a tedy i Imperial Triumphant.
Prvně jsem je však slyšel až s deskou „Vile Luxury“ roku 2018. Zde nastal v jejich dráze skutečný průlom a začalo se o nich mluvit ve velkém. Newyorský retro futurismus dostal jasné kontury, jak vizuálně, tak hudebně. Od tohoto okamžiku Imperial Triumphant víceméně daný styl pouze vylepšují. Jako dosavadní studiový vrchol kapely vidím nahrávku „Alphaville“ vydanou před pěti lety. Ta pokračuje ve stylu „Vile Luxury“, jen působí ještě ucelenějším dojmem, v němž má každá ze skladeb co říci. Následující album „Sprit of Ecstasy“ je pak neméně zdařilé, ovšem po fantastickém „Alphaville“ se dostavily i lehké pocity zklamání.
Ne že by „Sprit of Ecstasy“ dělalo něco jinak, ale prostě mám pocit, že už to vše Imperial Triumphant zvládli i lépe. Je sice ještě avantgardnější a jazzovější, ovšem u předchozích dvou počinů se bavím více. Co mě na něm zklamalo zcela určitě, je jeho obal. Přece jenom, ten na „Alphaville“ od Zbigniewa M. Bielaka patří k těm vůbec nejlepším, co jsem kdy viděl. Rozevírací vinyl je fakt krása. „Sprit of Ecstasy“ vsadilo na jiný formát – fotografii, respektive grafickou koláž. Na mě to nezapůsobilo. O to větší radost jsem měl, když před rokem vyšlo oznámení na aktuální album „Goldstar“ a s ním i odhalení obalu. Toho se znovu chopil Bielak a je to zase klenot. Vzpomínky na expresionistický snímek „Metropolis“ začaly ihned ožívat.
Obal do jisté míry připomíná ten na „Alphaville“, a to samé mohu říct i o hudební náplni. Atmosféru upadajícího New Yorku se jim zde podařilo vystihnout perfektně. „Goldstar“ je plné silných, a především zapamatovatelných momentů, což je u takto náročné hudby sakra důležité. „Sprit of Ecstasy“ ve své složitosti občas zapomíná něco takového nabídnout. „Goldstar“ je oproti svému předchůdci přeci jenom přístupnější, čímž rovněž připomíná „Alphaville“, kde se povedlo ideálně vyladit experimenty s přitažlivostí. Hlavním rozdílem a novinkou oproti předchůdcům je však stopáž nahrávky. „Goldstar“ má pouze něco málo přes půl hodiny. To je na Imperial Triumphant až nevídané, jelikož od „Vile Luxury“ pravidelně atakují hodinovou délku. I z tohoto důvodu se do aktuální desky dostává skutečně lehce. Nejenomže je tak napěchovaná nápady, ale je také relativně krátká, takže to posluchač stíhá vstřebávat.
„Goldstar“ působí kompaktně a promyšleně. Úvod alba vtáhne ihned. Deštivé počasí, v pozadí tlumené piano, atmosféra jako z filmu noir. Do toho se rozezní jejich typický mechanicky-plechový zvuk, přitom tak organický. Jako když se startuje mašina. Temné deklamování a tlak majestátního motivu je stále silnější. Ozývají se trumpety, kytary skřípou, jsou slyšet nejrůznější zvuky. To je skvělý úvod „Eye of Mars“, Imperial Triumphant se vším všudy. Druhou „Gomorrah Nouveaux“ odstartuje nečekané vytleskávání, na nějž naváže gorgutsovské pomalejší tempo. Znepokojivé melodie nakonec přehluší slapující basa, další nepředvídatelný moment a důvod, proč je „Goldstar“ tak efektivní.
„Lexington Delirium“ přivede desku ke chvilce rozjímání. Budoucnost už není taková, jaká byla. Jakou jsme si ji vysnili. Smířlivě čistá kytara a ruch nočního velkoměsta v němž se rozeznívají sirény sanitek a troubení aut. Z rozhlasu zní hlas. Nakonec zavládne chaos a další utiskující stěna z nánosu bicích a kytar. Jednu sloku zde přednese Tomas Haake, bubeník a textař Meshuggah. Vysoké mrakodrapy trčící do nebes představují ideální místo, odkud lze sledovat všudypřítomnou dekadenci.
Nejchaotičtějším kusem je zřejmě „Hotel Sphinx“, nicméně je opatřen chytlavou melodií, která poslech usnadňuje. Alespoň do té doby, než se celá skladba rozpadne na prvočinitele. Mimo to zde jsou také super kytary a další promluvy dotvářející obraz města. Zaujme i nečekaná vsuvka v podobě značně pokřivené Händelovy kompozice „Sarabande“, známé třeba z Kubrickova filmu „Barry Lyndon“. „Hotel Sphinx“ láká vstoupit do světa luxusu a slávy, avšak v pozadí se ozývá „Hail Satan, my child, Don’t worry, he will fix it“.
Z celkových devíti skladeb jsou tu dvě mezihry. Obě v polovině alba. Jde tedy o jakýsi předěl. První z nich je „NEWYORKCITY“ s tradičním hostem Yoshiko Ohara, jejíž úděl je prostě řvát z plna hrdla, což zde také dělá. Její vstupy mě obecně moc neberou, takže kvituji, že toto je pouze krátkodobá záležitost. Druhá mezihra už je přece jenom zajímavější. Zní jako dobová nahrávka, respektive reklama na cigarety značky „Goldstar“, které tu jsou avizované jako ideální k pozorování hroutícího se světa.
Po této reklamní pauze se deska dostane ke skladbě „Rot Moderne“, velice uskřípané, přesto poutavé věci. Je to zmatek, ovšem dá se celkem snadno pochytit. Píseň je jako povyražení v ulicích blouznivého New Yorku. Můžete pozorovat třeba hnijící zbohatlíky. V následující skladbě se objevuje další host. Kromě Haakeho zde hraje také Dave Lombardo, někdejší bubeník Slayer. „Pleasuredome“ totiž ve své polovině obsahuje bubenické sólo, jež se navíc notně opírá o sambu. Opět nečekaný detail, který však dokáže potěšit. Do její nálady nočních podniků, kabaretů, zkrátka domů plných potěšení, však plně zapadá. Je zkrátka všeobjímající.
Vrcholem alba je jeho poslední položka „Industry of Misery“. Přesně tak by to mělo být. Stačí její masivní slogan „BRING DOWN THE GUILLOTINE!“. Člověk hned ví, že je v prdeli. Skvělé kytary a vtipná vsuvka The Beatles a jejich „I Want You (She’s So Heavy)“, co chtít více. Až překvapí, jak tento tvrdě bluesový riff dokáže do avantgardního deathmetalu sednout. Krásné ukončení a zároveň rozloučení s newyorskou scenérií.
„Goldstar“ je velikým dílem. V rámci diskografie Imperial Triumphant opět jedním z těch nejviditelnějších. Ačkoliv mám „Alphaville“ stále o něco výše, novinka bezesporu patří k tomu nejlepšímu v rámci technického, potažmo disonantního metalu poslední doby. Pohltí jak svoji jedinečnou atmosférou, tak skladatelským umem. Imperial Triumphant tak se svým „Goldstar“ stvrdili pozici jednoho z nejzajímavějších jmen dnešního extrémního žánru.
Napsat komentář