Země: USA
Žánr: black ‘n‘ roll / speed metal
Datum vydání: 08.03.2024
Vydavatelství: Metal Blade Records
Seznam skladeb:
01. Expect Total Hell
02. Gash Scrape
03. Masked and Deadly
04. Slave to the Blade
05. Dungeon Lust
06. Nuclear Savior
07. Deliver Us to Devil
08. Mercyless Slaughtor
09. Doom Death Desire
10. F.O.A.L.
Hrací doba: 25:31
Odkazy:
bandcamp / facebook / instagram
Půlnoc, šest set šedesát šest
Muka, bestiální sex
Matka, křičí bolestí
Otec, vládne pekelnému panství
Nechci se narodit
Ne, nechte mě v pekle
To jsou Venom na počátku osmdesátých let. Špinavý a neohrabaný metal, který šokuje otevřeným vzýváním Satana. Blackmetalové sémě bylo zaseto a kultovní desky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“ vytyčily cestu pro další následovníky. Ti se objevují takřka neustále, v poslední době až nebývale často, ostatně jak známo, metal je pro zpátečnictví zemí zaslíbenou. Mezi ty vůbec nejvýraznější stoupence venomského odkazu patří bezesporu Midnight, původně pouze vedlejší sólo projekt Athenara, tou dobou působícího ještě v Boulder. To, co v roce 2003 vypadalo jako nahodilá záležitost, však vyrostlo o osm let později s první řadovou nahrávkou „Satanic Royalty“ v hlavní Athenarovu kratochvíli.
Midnight do stylu Venom nepřidávají vůbec, ale vůbec nic nového. A vůbec, ale vůbec to nevadí. Nejsou tu žádné invence ani snahy o jakékoliv oživení, pouze absolutní odevzdání se síle původního black metalu. Vlivy na tvorbu Midnight jsou tedy jasné, kromě Venom se lze podívat i na to, čím se inspirovali Venom samotní, takže fúze kapel Black Sabbath, Motörhead a KISS. Je to rychlé, provokativní a syrové. Prostě pekelný rock ‘n‘ roll.
Tento popis lze aplikovat na všechny dosavadní nahrávky Midnight. Jak lze tušit, stylově se nikam neposouvají, občas je to rychlejší, tu zase pomalejší, nejvýraznější změny přináší maximálně tak produkce daných desek. Za nejsilnější album Midnight považuji to první, „Satanic Royalty“. Když to řeknu blbě, tak tohle je ta jediná deska Midnight, kterou opravdu potřebujete. Chvíle potěšení si však dozajista užijete i s ostatními, včetně novinky „Hellish Expectations“. Svůj mustr mají totiž zvládnutý perfektně, takže to by bylo, aby jejich nahrávka poctivě nenakládala.
Placky Midnight mají zpravidla kolem půl hodiny. „Hellish Expectations“ se na tuto půlhodinku ani nedostalo. Má pouze 25 minut, ale zde platí, že méně je někdy více. Buďte si jisti, že Midnight i v tomto čase stihnou říci vše potřebné – hlavně Fuck off and live! Kolekce deseti písní na „Hellish Expectations“ je přesně tím, co od Midnight každý za ty roky už očekává. Vždy záleží jen na tom, jak se to zrovna povedlo poskládat dohromady a jestli to má dostatek energie, jelikož to je, oč tu běží. A lze jednoduše konstatovat, že i nyní se zadařilo.
V porovnání s minulými zářezy Midnight, bych viděl „Hellish Expectations“ jako možná ten vůbec nejpunkovější. Tempo je od začátku dost našláplé, kolikrát má až d-beatový základ, čímž může novinka připomínat i punkové období Darkthrone. Rovněž vokál je v několika skladbách zastřený podobně, jako to měl Fenriz a jeho parta. Rychlejší otáčky věští, že materiál bude dost dobře fungovat naživo, což mohu vzhledem k nedávnému koncertu v Underdogs‘ potvrdit. Jak praví úvodní píseň, čekejte totální peklo. První tři stopy neslevují z nastoleného tempa. Samozřejmostí jsou chytlavé refrény, speedmetalové riffy a rockově výrazná sóla. První změnu nabídne čtvrtá „Slave of the Blade“, která je také mou nejoblíbenější z novinky. Násilný rock ‘n‘ roll do dvou minut. O tom to je. Následující „Dungeon Lust“ pak ukáže Midnight v jejich typickém středním tempu se štěkavým refrénem, rovněž skvělé.
„Nuclear Savior“ zase nakopne „Hellish Expectations“ do klasické půlnoční jízdy. V tom pokračuje i „Deliver Us to Devil“, ale tady už začínám vnímat trochu méně nápaditosti, byť z hlediska nasazení Athenar stále šlape na všech nástrojích do plných. Podobně vnímám i „Doom Death Desire“. Mezi nimi se ovšem nachází „Mercyless Slaughtor“, což je až vtipně primitivní střednětempá brutalita, svou debilitou ne nepodobná třeba Coffins. Padne sem výborně. Na závěr se Midnight opět vytasili s melodickou a neuvěřitelně hymnickou věcí, „F.O.A.L.“ – tedy „Fuck Off and Live“, protože po boku Athenara v pekle nebudeš. Hezky si trp dál mezi obyčejnými smrtelníky, chcípnout by pro tebe bylo až moc jednoduché.
„Hellish Expectations“ tedy vnímám dost v pohodě a řadím ji výše než třeba minulou „Let There Be Witchery“. Jsou tu dva slabší kusy, ale ty povedené vše do sytosti vynahrazují. Jsou to Midnight se vším, co od nich chceš. Má to energii i chytlavost. Jestli chcete slyšet onu prapůvodní podstatu Metalu bez jakýchkoliv příkras, prostě o čem to celé je, Midnight opět s jistotou doručuji.
Napsat komentář