Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 26.04.2024
Vydavatelství: Napalm Records
Seznam skladeb:
01. Diving Into Sin
02. Humanoid
03. Frankenstein
04. Man Up
05. The Reckoning
06. Nobody Gets Out Alive
07. Ravages of Time
08. Unbreakable
09. Mind Games
10. Straight Up Jack
11. Southside of Hell
Hrací doba: 48:12
Odkazy:
web / facebook / instagram
Jsou návraty, které se nepodaří a návraty, jež uspějí. Pak jsou ale také návraty, které naprosto předčí veškerá očekávání a dají kapele druhý dech. To přesně byl roku 2010 případ německé heavymetalové veličiny Accept. Se zpěvákem Markem Tornillem se jim podařilo za pomocí desky „Blood of the Nations“ vrátit po dlouhých letech do popředí zájmu, v což už doufal asi málokdo. Tato kapela se vracela hned několikrát, například v devadesátých letech, kdy se za mikrofonem po několikaleté pauze opět objevil Udo Dirkschneider. Ani tento návrat však nezpůsobil to, co ten o bezmála dvacet let později.
Vynikající „Blood of the Nations“ vystřelilo Accept do první ligy. Zpět byl onen teutonicky valivý zvuk i heroické chorály. A hlavně, Tornillo, do té doby nepříliš známý zpěvák z americké kapely TT Quick, zapadl do Accept naprosto spolehlivě. Následující album „Stalingrad“ potvrdilo nově nabytou pozici, a přestože není jako celek tak silné jako „Blood of the Nations“, představuje dozajista skvělou desku. Za další dva roky přišlo „Blind Rage“, a to už začalo jevit jisté známky opotřebování materiálu. Přestože je stále dobrým albem, je na něm znát, že momentum, které Accept po návratu měli, už se začalo pomalu vytrácet. To se naplno projevilo s dalším „The Rise of Chaos“, s nímž Accept zabředli do průměru, odkud se doposud nevyhrabali.
Novinky Accept jednoduše zevšedněly a když si vezmeme jejich poslední desky, tedy „The Rise of Chaos“, „Too Mean to Die“ a nyní i „Humanoid“, nelze přeslechnout, že jsou jako přes kopírák. To na jednu stranu znamená, že se stále jedná o standardně kvalitní nahrávky, z nichž je znát řemeslo a um zejména lídra Wolfa Hoffmanna složit přinejmenším solidní skladbu s dobrým riffem a fungujícím refrénem, ale na stranu druhou je to také jedna velká nuda. Nápaditost těchto placek je na bodu mrazu a přijde mi, že se to nadále prohlubuje. První tři alba s Tornillem byla důstojná a stále na vysoké úrovni, byť měla sestupnou tendenci. Od „The Rise of Chaos“ se ovšem Accept pohybují o několik pater níže a drhnou ten nejprostší heavy metal.
„Too Mean to Die“ řadím o zanedbatelný kousíček výše než „The Rise of Chaos“, nicméně i pro něj platí, že recykluje to samé dokola. Nové „Humanoid“ je na tom úplně stejně, ba ještě o kousíček hůře. Opravdu se zde neděje nic, co by dokázalo překvapit. „Humanoid“ je další šablonovitou nahrávkou Accept a já marně hledám důvod, proč bych měl poslouchat právě tuto desku, a nepustit si třeba „Blood of the Nations“, o klasických počinech Accept ani nemluvě. Za jedinou změnu lze snad považovat větší příklon k rockovějšímu zvuku, kdy má „Humanoid“ oproti posledním nahrávkám více písniček do šlapavého stylu AC/DC.
Takové skladby jsou tu hned čtyři, konkrétně „Man Up“, „Nobody Gets Out Alive“, „Hard Times“ a „Straight Up Jack“. To by ani tak nevadilo, k Accept to vždy patřilo, nicméně kromě druhé jmenované se nejedná o nic extra. Zbytek skladeb na „Humanoid“ je tvrdší, heavymetalový, odchylku tvoří pouze utrápená balada „Ravages of Time“. Kolem a kolem je víceméně jedno, v jakém stylu se písně nesou, jelikož hlavním úskalím většiny z nich je právě ona stereotypnost, kdy mají naprosto stejnou strukturu. Nejhorší je to zpomalování tempa v předrefrénu, což se děje s železnou pravidelností snad v každé stopě s výjimkou „Hard Times“. To je ovšem předělávka od soulového zpěváka Baby Hueye. Stejně tak bolí nekonečné omílání refrénů do zblbnutí, třeba v předlouhé „Man Up“ nebo „Mind Games“. Refrény navíc zpravidla tvoří pouze sborové zpívání názvu písně. Z celého „Humanoid“ bych tak za povedené skladby označil jen úvodní „Diving Into Sin“, poté hardrockovou „Nobody Gets Out Alive“ a poslední, nejtvrdší „Southside of Hell“, jež mají alespoň nějakou energii a zajímavé pasáže.
Při porovnávání s posledním obdobím Accept těm současným chybí velikost a rozhled, jaký měly vály typu „Teutonic Terror“, „The Abyss“ nebo „Twist of Fate“. Rovněž tak jim chybí chytlavost a chytrost, jakou vykazovaly klidně i jednodušší kusy, například „Pandemic“, „Flash to Bang Time“ nebo „Stampede“. Zkrátka na prvních deskách s Tornillem jako kdyby měli více snahy a skladatelská práce jim šla tak nějak sama od ruky. Nyní to na mě působí jako zařazení neutrálu a jízda na volnoběh. Vyloženě chválit mohu snad jen vtipné zapracování legendárního srdce „Metal Heart“ do obalu „Humanoid“. Desky spolu totiž sdílí podobná textová témata zaobírající se stroji a lidstvem.
„Humanoid“ mohu tedy jenom stěží doporučit někomu jinému, než pravověrnému fanouškovi Accept, který od nich musí slyšet všechno. Accept očividně kují železo, dokud je žhavé. V tomto případě už se může zdát notně vyhaslé, nicméně stále se jim daří dobře umísťovat v žebříčcích prodejnosti. Dokud tomu tak bude, neočekávám větší změnu. Accept, respektive Hoffmann jedou prostě na jistotu. Poté, co odešel po více jak čtyřiceti letech basák Peter Baltes, je Hoffmann jediným původním členem. Otázkou tak je, jestli není současná sestava U.D.O., do níž se právě Baltes přidal, náhodou více Accept, než Accept samotní.
Napsat komentář