Zúčtování s rokem 2024

Však to všichni znají. To nejlepší za uplynulý rok tady a teď, stručně a jasně s klikajícími odkazy na příslušná povídání.


Zahraniční album roku

Archaický heavy metal od Hexenbrett ještě nikdy nezněl tak dobře. Hitová deska plná chytlavých kláves, smrtících riffů a takřka filmové scénografie. Stačí opatrně setřít prach a nechat se ponořit do omamujícího světa hororu a tajemna.

Temný black/death z Chile. Zlo. Přísný metal, který působí vyspělým dojmem. To je „Enkoimeterion“ od Wrathprayer, ucelené dílo s okultně pohlcující atmosférou. Z loňských hnusů nejpoutavější nahrávka.

Konceptuální album s velikou porcí nápadů. Slimelord sice nepřicházejí s ničím novým, ale to, co dokáží v úzkém žánru death doom metalu dát dohromady, je zkrátka výborné. Nechybí poctivé tryzny, disonantní chaos ani kvákání žab.

Co dodat. Judas Priest jsou neskuteční a stále vydávají naprosto relevantní muziku, která snese porovnání se vším, co kdy za svou bohatou kariéru udělali. Mnich je tu stále s námi a snad ještě dlouho bude.

Napoliónský black metal. Klávesy, které by dokázaly dobýt celou Evropu samy o sobě. Syrová agrese, která se mísí s okouzlujícími melodiemi. Departure Chandelier vydali velkou desku.


České/Slovenské album roku

Mým nejposlouchanějším albem uplynulého roku je bezesporu „Slibuji za všechny“ od pankáčů Vole. Čistší produkce a přímočařejší skladby jim sluší, stejně jako dělaní bordelu. Opět platí, že co píseň, to perla. I včetně závěrečné balady.

Necrocockova chlípná jízda pokračuje. Spolek Kaviar Kavalier se rozrostl o další členy a znovu přinesl skvělou desku. Libozvučných melodií je tu opět přehršel, stejně tak mě tu baví i výrazně rockové kytary a živelné tempo. Ideální deska k letním vlahým nocím.

Slovenští Ceremony of Silence s „Hálios“ posunuli kvalitativní laťku svého spletitého stylu ještě výše. Ve všech ohledech dotažená nahrávka, jíž řadím v rámci technického death metalu k tomu nejzdařilejšímu za poslední roky.

Uctívání osmdesátkového metalu bylo na „Domination of the Beast“ zadostiučiněno. Mörghuul uchopili to nejlepší z dávných klasik a polili to živou vodou. Tak to má v black/speed/thrashovém žánru být.

Acid Row se vytasili se svojí dosud nejlepší deskou. Takto zdatně uchopený stoner metal v našich zemích moc nevychází. „Poisoned Mind“ je poctivá sabbaťárna s výbornými riffy, podmanivými vokály a přísedící produkcí.


Neřadové album roku

„Stages of Infinity“ mě letos dostalo v death metalu snad nejvíce ze všeho. Cavern Womb nevymýšlejí nic nového, ale způsob, jakým se jim daří propojovat všemožné subžánry metalu smrti, je prostě super.

Kompilace znovu nahraných hitů od Zig Zags jejich současnou sestavou je překvapivě jednou z nejzábavnějších věcí uplynulého roku. Pro všechny co rádi riffy jako řemen, je tenhle metal punk naprostou povinností.

  1. Zorn – Endless Funeral

EPčko „Endless Funeral“ plynule navazuje na dva roky staré eponymní album „Zorn“. To znamená další black hardcorovou vřavu. Spousta hluku, energie a syrovosti. Skladba „G.O.R.N“ je ultimátní masakr.


Koncert roku

Dost možná nejlepší thrashové vystoupení, jaké jsem kdy viděl. Neskutečný diktát, v němž nebyla ani vteřina odpočinku. Jak také jinak, když se hrálo pouze z povinné četby „The Legacy“ a „The New Order“.

Veliké překvapení. Z původní sestavy zbyl sice jen Kelly Shaefer, avšak ten má charisma na rozdávání. Obklopil se partou výtečných muzikantů a Atheist tak hrají jako z partesu.

Co více dodat než jen „INTO THE CITY OF MEGIDOOO“. Kult, který jsem chtěl vždycky vidět. A mé přání bylo díky akci Obscure Selections vol. 1 vyslyšeno.


Obal roku

Propojení death metalu a progresivního rocku se Blood Incantation podařilo nejen hudebně, ale i vizuálně. Obal „Abolute Elsewhere“ by se klidně hodil jak na koncepční rockové album ze sedmdesátek, tak i death metal z devadesátek. Krásná koláž.


Objev roku

Od této kapely budu netrpělivě čekat na první řadovku. Jak už bylo zmíněno výše, EPčko „Stages of Infinity“ je výborné. Snad se nebude opakovat situace jako v případě Desolation Realm, kteří se před osmi lety také představili se skvělým ípkem podobného stylu a ražení jako Cavern Womb, ale k ničemu dalšímu se už nedostali.


Videoklip roku

Novinka Amyl and the Sniffers mě sice spíše zklamala, ale nachází se na ní třeba chytlavá balada „Big Dreams“, jež má i povedený videoklip, který přesně vystihuje mé pocity z ní.


Potěšení roku

  • Spousta dobrých tuzemských nahrávek

Rok 2024 byl na české, potažmo slovenské desky neskutečně našlapaný. Zatímco v jiných letech bych měl vůbec problém dát dohromady nějakou top trojku, letos mi byla i nejlepší pětka dost malá. Opravdu dobrých alb vyšlo dost, ještě bych jich dokázal několik v žebříčku zmínit, ale pravidla jsem si stanovil na pět nejlepších, takže zůstanu u momentálně pěti mých nejoblíbenějších. Pro ty zbylé ostatně stačí projet zdejší archív štítků CZE či SVK.


Zklamání roku

  • Pár staroškolských deathmetalů se zkazilo

Gatecreeper, Necrot, Undeath a Witch Vomit, toť loňské deathmetaly, které vyměkly, a v mých očích se tak zkazily. Prvně jmenování to zvládli ještě se ctí a dokázali do své novinky narvat i pár hitů, však také právě o nich zde vyšla recenze. Zbytek jmenovaných bohužel selhal. Necrot sice stále jedou poctivou starou školu, ale je to nuda jako prase, Witch Vomit se naplno vrhli až někam do neposlouchatelného melodického black metalu a Undeath, ti šli do prdele nejvíce ze všech. Má oblíbená kapela poslední deathmetalové vlny nahrála strašné lejno. Odporně kýčovité melodie a stupidní metalcorový zvuk je totálně pohřbil.


Shrnutí roku

Když pohlédnu do mých záznamů, tak pro mě byl rok 2024 z hlediska povedených nahrávek nejbohatším ročníkem od roku 2020. Opravdu toho vyšlo hodně zajímavého, dokonce i na československé scéně. Z koncertního hlediska jsem rovněž spokojen. Sice jsem nebyl na všem, co jsem plánoval, ale to se tak přihodí vždycky. Kaňkou budiž pouze nedávná zpráva o konci pražského klubu Underdogs‘, mého nejoblíbenějšího koncertního místa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *